Dne 20. srpna schválil ukrajinský parlament, Verchovna rada, většinou 265 poslanců návrh zákona „O ochraně ústavního pořádku v oblasti činnosti náboženských organizací“. To okamžitě využila ruská propaganda k šíření falešných tvrzení, že zákon údajně znamená „zákaz pravoslaví“ a že se také zákonem chystá perzekuce členů Ukrajinské pravoslavné církve (dříve Moskevského patriarchátu). Tato tvrzení ruské propagandy jsou přejímána a sdílena na prokremelských kanálech i u nás a představují dlouhodobou snahu Ruska ospravedlnit svou invazi tím, že vykreslují Rusko jako zemi křesťanství a tradičních hodnot proti údajným útokům ze strany Ukrajiny a „satanského“ Západu.

Ačkoliv zákon znamená ukončení činnosti Ruské pravoslavné církve na Ukrajině, nejedná se, jak tvrdí ruská propaganda, o svévolný pokus potlačit ruské pravoslaví nebo obecně křesťanství v Ukrajině. Zákon totiž hovoří o zákazu činnosti náboženských organizací se sídlem v zemích, které provedly nebo provádějí ozbrojenou agresi proti Ukrajině nebo okupují její území, stejně jako organizace, které ozbrojenou agresi proti Ukrajině přímo nebo nepřímo podporují. Po vstupu zákona v platnost bude také stanovena devítiměsíční lhůta, namísto domnělého pronásledování tak bude mít například Ukrajinská pravoslavná církev čas zbavit se svých ruských vazeb nebo se soudně bránit, což je na míle daleko od divokých tvrzení o „zákazu pravoslaví“.

Zákon dává Ukrajině právní nástroje na to, vymáhat si přerušení vazeb církví na agresora – třeba od Ukrajinské pravoslavné církve, jejíž někteří členové působili jako ruští špioni, podporovali ruskou invazi, žehnali ruským jednotkám po vstupu na území Ukrajiny, podíleli se na ruské propagandě nebo ruské armádě pomáhali s okupací. Například v nyní již Ukrajinou osvobozeném městě Izjum opat místního kláštera jménem Mychajlo Pimašyn měl v době okupace na starost distribuci „humanitární pomoci“, kterou si vyžádal přímo od Ruské pravoslavné církve, a snažil se tak využít tíživé situace místních obyvatel k vynucení loajality vůči ruským okupantům.

Samotná Ruská pravoslavná církev poskytuje invazi náboženské ospravedlnění, kdy agresi proti Ukrajině popisuje jako součást širšího boje proti Satanovi ztělesněnému takzvaným kolektivním Západem. Ruští pravoslavní kněží jsou součástí vojenských jednotek a žehnají nejen vojákům, ale i vojenské technice, včetně té nasazené proti civilistům. V Rusku navíc hraje církev důležitou roli ve státní propagandě – třeba podporou kultu ruské armády, jak dokládá například stavba a vysvěcení Hlavního chrámu Ruských ozbrojených sil v Kubince v Moskevské oblasti.

Česká stopa

Ruská pravoslavná církev rovněž působí jako prodloužená ruka Kremlu v zahraničí, včetně Česka, kde slouží Rusku coby nástroj k upevňování vlivu. Michal Dandár, arcibiskup Pražské pravoslavné eparchie, je bývalým spolupracovníkem StB a až do roku 2014 studoval a s krátkou přestávkou pracoval v Moskvě. Podobně jeho sekretář Igor Střelec byl operativcem StB, který udržoval styky s ruským byznysem a navštívil ruského poslance Dumy Chizriho Abakarova. Další člen eparchie Ivan Hadrava byl obviněn z finanční podpory Čechů bojujících proti Ukrajině v Donbasu. Skutečná administrativní i finanční kontrola nad eparchií je navíc vykonávána z Moskvy.

Ruská pravoslavná církev tedy dlouhodobě slouží jako nástroj politiky Kremlu také v České republice. Přijetí ukrajinského zákona „O ochraně ústavního pořádku v oblasti činnosti náboženských organizací“ je odpovědí na tyto hrozby a snahou zajistit národní bezpečnost tím, že ukončí činnost náboženských organizací, které slouží agresorovi. Vzhledem k existenci vazeb mezi členy pravoslavné církve v Česku a Kremlem bychom měli být rovněž obezřetní ohledně možných negativních dopadů na naši bezpečnost a usilovat o zamezení pokusů Ruska využívat náboženské organizace k šíření svého vlivu u nás.