Původně snad nikdo z Poddvoráků nevěřil, že na pouť tetička Františka Strýčková skutečně vyjede. Do svých třiašedesáti let totiž nebyla dál než v tehdejším okresním městě Hodoníně. A protože se v té době do zahraničí směrem na západ poutní zájezdy nepořádaly, rozhodla se, že pojede sama. Bez znalosti jediného jazyka, kterým by se za hranicemi tehdejšího Československa domluvila. Na cestu se vydala s plnou důvěrou, že jí Bůh a Panna Maria pomohou.

Bez stěžejní pomoci tehdejší pracovnice brněnského Čedoku Jarmily Hladké by ale tuto cestu nikdy nezvládla. „Na tetičku Strýčkovou si moc dobře pamatuji. Byla to vzácná žena s velkou důvěrou v pomoc Panny Marie,“ začíná své vzpomínání Jarmila Hladká. Do brněnské pobočky Čedoku na náměstí Svobody za ní tetičku poslal P. Josef Dvořák z Dolních Bojanovic. Lurdy byly totiž Františčiným životním snem. Díky dceři a jejímu spolužákovi, řediteli banky, získala devizový příslib pro sebe a paní, s níž měla cestovat. Ta ale nakonec pouť vzdala a tetička Františka vyrazila za hranice sama.

Nedělala si starosti

„Neměla nikde žádné známé, neznala jazyky, nevěděla, čím a jak bude cestovat, kde bude spát, nerozeznala ši linky od marek nebo franků. Nestarala se o to, co si obleče, co bude jíst nebo jaké bude počasí. Její důvěra v Boží pomoc byla nezměrná,“ připomíná bývalá pracovnice Čedoku. Tehdy jí tetička řekla: „Když mňa tam Panna Maria chce, tak sa o mňa aj postará!“

Dále se svěřila, že kromě Lurd chce navštívit také Paray le Monial, protože tam Pán Ježíš přišel za sestrou Markétou Alacoque, takže to podle ní bylo ještě významnější místo než Lurdy. Chtěla zajet i na poutní místo La Saletta v Alpách, kde se zjevila Panna Maria dvěma pasáčkům ještě dříve než Bernadettě v Lurdech. „Vyřídila jsem jí všechny potřebné formality. Jakmile měla pas, valuty a všechna víza, vyhledala jsem tetičce Františce spojení a vystavila jízdenky,“ říká pracovnice Čedoku. Vzhledem k tomu, že se na cestu vydala po sezo ně, musela častěji přestupovat. Vyjížděla z Břeclavi do Vídně, kde navštívila katedrálu svatého Štěpána. Pokračovala vlakem do Zürichu, kde přestoupila na vlak do Ženevy. Odtud se vydala vlakem do Paray le Monial. Dalším spojem se dostala do Grenoblu. Pak jela autobusem do Corps, odkud pocházeli oba pasáčci – Mélanie i Maximin. Zde ji čekalo 14 kilometrů pěšky do výšky 1 800 m n. m. na La Salettu. A poté cesta zpět a vlakem už přímo do Lurd.

„Měla jsem o tetičku starost, a tak jsem jí napsala na každý přestup lísteček: Jedu tam a tam, prosím, ukažte mi...,“ popisuje více než čtyřicet let starý itinerář cesty bývalá pracovnice Čedoku. Tetička odjížděla bez cestovní horečky, v naprostém klidu, ve svátečním šátku a suknici, s krosnou na zádech a čakánkem v ruce. Na krku měla zavěšené a pod jupkou schované dva ušité pytlíčky. V jednom měla valuty a ve druhém pas, jízdenky a očíslované lístečky na cestu. „V paměti mně utkvěly její modré důvěřivé oči dítěte,“ vzpomíná žena, která poutnici ze Slovácka udělala neocenitelnou službu. „Celou dobu jsem čekala nějakou zprávu, ale nic. Objevila se více než po měsíci. Byla šťastná! Přivezla lurdskou vodu, růžence, obrázky, adresy nových přátel a téměř celý devizový příslib. Valuty jsme poslaly v cenném psaní kardinálovi Tomáškovi na misie. Povídání nebralo konce. Panna Maria se o ni skutečně postarala,“ říká Jarmila Hladká.

Voda z Lurd

Na adresy, které si přivezla, potom o Velikonocích společně poslaly dvě malovaná husí vejce. Tetička Františka měla dobré srdce. To, co si přivezla z cest, nestačilo, a tak přišla s prosbou, aby Jarmila Hladká napsala do Lurd sestřičkám prosbu o zaslání vody a obrázků. „Rozmlouvala jsem jí to, nevěřila jsem, že by to sestřičky udělaly. Říkala jsem jí, že to by si tam pak mohl napsat každý. Ona však na tom trvala, a tak jsem do Lurd napsala,“ vzpomíná pamětnice. Nestačila se divit, když z Francie skutečně připutoval balík. „Nevím, jak tetička s vodou hospodařila, ale slyšela jsem po létech s úsměvem a nadsázkou vyprávět, že tolik vody, co tetička rozdala, snad ani v Lurdech nevyteklo,“ prozrazuje Jarmila Hladká. „Sklénečku vody tenkrát přinesla i mé mamince a prý jí dlouho povídala, kde všude byla, co viděla a zažila. Za tři dny ale přišla za maminkou znovu a prosila ji: ‚Anko, ty si taková hodná a snád sa na mňa nebudeš zuobit, nemohua bys mě tu skleničku vrátit? Já sem zapoměua na Mařku Bařinovú, ona je prý velmi nemocná a tak bych ju chcela s tú vodú navštívit,‘“ vzpomíná rodák ze Starého Poddvorova profesor Augustin Svoboda.

Stala se legendou

Po dlouhých letech při jednom z poutních zájezdů, které tehdy duchovně doprovázel P. František Kozár, byla na programu také návštěva La Saletty. Když autobus vyjížděl z Corps nahoru, začal kněz vyprávět, že se traduje, že tu jednou jakási starší žena, která šla pěšky, hodila svou hůl před kola pomalu jedoucího autobusu. Řidič zastavil a vzal ji až nahoru. Byla to určitě tetička Františka. Tam se u sochy Panny Marie totiž začala nahlas modlit a zdejší kněz původem z Polska ji dovedl za sestřičkami, které se o ni postaraly. A tak to bylo při celé její pouti.

„Tetička z Poddvorova je nám velkým příkla dem. Často také říkáme: ‚Pane, důvěřuji Ti‘, ale přitom se pořád něčeho bojíme. ‚Nebojte se!‘ říkával Jan Pavel II. Pokud na nás nejen nyní v létě o prázdninách přijde nějaká cestovní horečka či jiná starost, vzpomeňme si na tetičku z Poddvorova,“ připomíná Jarmila Hladká, která byla pak řadu let průvodkyní na poutních zájezdech. Vzpomínka na lurdskou pouť Františky Strýčkové byla součástí jejího průvod covského vyprávění. Podle pamětníků měli tetičku Františku všichni rádi. Snad některým však vadila její nápadná zbožnost. „Dnes to však vidím tak, že svý mi postoji možná ostatní lidi usvědčovala, že jsou Pánu Bohu něco dlužni. Měla dobrou paměť, a tak se v rozhovoru zajímala o radosti i starosti toho, koho potkala. Sama si nestěžovala na nic a na nikoho. Uměla každému naslouchat a také povzbudit. Všechna takováto setkání končívala slovy: ‚Tož sa za tebe budu modlit.‘ V jedné známé písničce se zpívá: Poznají nás po lásce, po lásce poznají křesťany. A na tetičce Fance její víra vidět byla,“ uzavírá vzpomínání profesor Augustin Svoboda.