Jak se pozná, že je sucho?

Sucho znamená nedostatek vody v prostředí. Nejde o nic dočasného, zvláště když jsme letos měli krásné srážky. Hovoříme zde o dlouhodobém trendu, který pozorujeme posledních deset až patnáct let. Díky dlouhodobému měření máme srovnání a víme, jaké byly srážky v minulosti, kolik vody bylo v krajině a jaké byly stavy té podzemní. Jsou to tvrdá data: dostupné vody ubývá. Ještě nedávno jsme se snažili vodu z krajiny spíš odvést, teď musíme usilovat o opak. Klima se skutečně mění.

Čili sucho máme v důsledku proměny klimatu?

Ano, je to evidentní. Umírají prastaré stromy, které byly zvyklé na vyšší přísun vláhy. Zemědělcům se nedaří hospodařit na polích a v sadech tak úspěšně a efektivně jako v minulosti. Příčinou sucha v našich zeměpisných šířkách je opravdu změna klimatu – a tu způsobujeme a urychlujeme my lidé.

Není to normální, že člověk ovlivňuje prostředí, ve kterém žije? Skutečně jsme působili na životní prostředí tak razantně, že se klima mění?

Lidské pokolení je součástí ekosystému a ovlivňujeme jej dlouhodobě, a dokonce i pozitivně. Například v té naší zahrádce, v České republice, by spousta ekologických stanovišť nebyla v tak dobrém stavu jako dnes, nebýt zásahu lidí. Kupříkladu sečeme louky a díky tomu na nich máme bohaté druhové zastoupení flóry i fauny. Po mnoho generací jsme na řadě lokalit pásli domácí zvířata a díky tomu vznikla stanoviště se vzácnými druhy rostlin i živočichů. Být součástí krajiny, ekosystému, to je v pořádku. Něco jiného ale je jeho devastace. 

Pojďme na to trošku zeširoka. V průběhu vývoje této planety se odehrály události, při nichž se razantně snížila biodiverzita a postupně pak zase narůstala. Tenhle koloběh je vědcům známý a způsobila ho většinou nějaká katastrofa, která ekosystém rozvrátila – například pád meteoritu. Odborně se tomu říká disturbance. Jejím následkem se sníží druhová pestrost, protože druhy se postupně úzce vyprofilovaly a specializovaly a katastrofu naproti tomu přežívají rostliny a živočichové s vysokou schopností adaptace. Miliony let potom trvá, než se ekosystém opět rozroste, specializuje a funguje ve své pestrosti. 

Člověk je dnes druh vysoce adaptabilní a naše civilizace se mohla rozvinout jen díky stabilnímu klimatu a ekosystému planety, která na to byla skvěle připravená. Nyní jsme se ale dostali do bodu, kdy my lidé působíme disturbanci.

Jak?

Nevědomky jsme začali do atmosféry planety přidávat strašně velké množství skleníkových plynů. Využíváme miliony let uloženou energii fosilních paliv a začali jsme ji v porovnání s dlouhými dějinami planety čerpat vyhroceným tempem, tedy během krátké doby od začátku průmyslové revoluce.

Rozumím tomu dobře, že objem vody na zemi je pevně daný, ale my teď měníme její oběh?

Nebavíme se jenom o naší republice nebo kontinentu, ale o celé planetě, která se kvůli skleníkovým plynům zahřívá. Nejvíce tepelné energie akumulují oceány. Když chcete ohřát litr vody ve varné konvici, potřebujete k tomu v krátkém čase spoustu energie, ale voda pak strašně dlouho chladne. A to se teď děje s oceány: zahřívají se, mění se proudy, mění se koncentrace soli, odtávají ledovce a to proměňuje v konečném důsledku podnebí.

A ovlivňuje to celý ekosystém.

Ano. Například vymírání druhů je momentálně velice rychlé a vysoce pravděpodobně to bude mít destruktivní následky na celý ekosystém planety. Náhlé změny však vždycky nejvíc odnášejí ti nejslabší jedinci, respektive druhy v systému, které nejsou schopné se přizpůsobovat. 

Planeta to nakonec určitě zvládne. Za pár milionů let se s tím velice pravděpodobně zase vypořádá bez ohledu na to, jestli změníme své chování. Nicméně my – jako lidská rasa – už tady třeba nemusíme být. Celkově se ale o lidský druh moc nebojím, jsme vysoce adaptabilní, strach mám o ty nejvíce zranitelné druhy a společenství. 

Neměli bychom proto podléhat nějakému „klimaskepticismu“, strachu nebo se uchylovat k alarmismu. Spíš uvažujme, jak můžeme – každý sám za sebe – celý ten proces, v němž jsme se ocitli, zmírnit.

Vraťme se ještě k našemu prostředí, v němž pozorujete úbytek vláhy, čili sucho: vy hydrologové také setrvale upozorňujete na úbytek spodní vody. Co to znamená?

Je to zásadní problém. Na Českou republiku se můžeme podívat jako na jakousi zahrádku. A v ní stojí studna, která se doplňuje jen z toho, co na tu zahrádku naprší. Jiný zdroj vody tady nemáme a hladinu podzemních vod zvyšují pouze srážky, které tu zůstanou, neodpaří se a potoky a řeky je neodvedou zpět do moře. 

Naše výzkumná lokalita, které říkáme Chytrá krajina Amálie, se rozkládá zhruba na osmi kilometrech čtverečních. Je osazená asi padesátkou vrtů, v nichž monitorujeme hlubokou hladinu spodní vody a pak i tu mělkou, která reaguje na momentální srážky a na námi upravený drenážní systém, lidově melioraci. Provádíme tu systematická měření, která ukazují kontinuální pokles hladiny podzemní vody. Vidíme tam jasný trend a snažíme se úpravami krajiny ovlivnit – rozumějte zvýšit – hladinu podzemní vody nebo zbrzdit její úbytek. Ukazuje se, že toho jsme schopni a je to i měřitelné: musíme využitím rozlivů, tůní, vsakovacích ploch a regulované drenáže zadržet co nejvíce vody, zvláště z přívalových dešťů, které stále častěji nahrazují ty dříve běžné regionální deště, což jsme mohli pozorovat v posledních dnech.

Sucho ale bylo vždycky, namítne skeptik. Ještě žijí pamětníci toho poválečného.

Je to podobné jako s povodněmi. Máme zkušenost s hydrologickými extrémy, které se opakují s nějakou pravidelností. Na základě historických dat a výpočtů můžeme říci, s jakou pravidelností se nějaká taková epizoda vyskytne. Objeví se v dlouhodobém průměru vždy za nějaký časový úsek. Je to třeba „padesátiletá či stoletá voda“ při povodních. Nebo „tisícileté sucho“. Děje se to ve stabilním klimatu, kdy zkrátka jednou za čas přijde nějaká výjimečná událost. 

Jenže nám se tyto extrémy akumulují. Je jich prostě víc a my pozorujeme vztah mezi nimi a rostoucí průměrnou teplotou celého planetárního systému. A pak je to, jako když zamícháte s hrncem polévky. Ona se po nějakém čase zklidní. Jenže v případě klimatu trvá takové „zklidnění hladiny“ desítky tisíc let. My jsme naproti tomu byli schopni systém rozkolísat řádově za dvě staletí.

Jak tedy žít v naší krajině, v čem se inspirovat minulostí?

Na osobní rovině hledat více sepětí s přírodou. My lidé jsme součástí přírody. Jen jsme od ní čím dál tím víc odtrženi. Nejsme už zemědělská společnost, hospodaří jen pár procent obyvatel, kteří v naší krajině žijí, pracují a obdělávají ji. My ostatní si do přírody jezdíme odpočinout. Potřebujeme si proto obnovit vztah k životnímu prostředí, dívat se na něj komplexněji, být lépe vzdělaní a otevření. 

Bohužel jsme se již zřejmě dostali za několik bodů zlomu, které jsou nevratné. Na planetární úrovni třeba odumření některých korálů, tání permafrostu. Ale takové malé body zlomu se mohou odehrávat i v naší krajině. Když například odlesníme některá místa, krajina už sama nemusí mít kapacitu k návratu lesa, kvůli suchu nebo větrné a vodní erozi půdy vzniká step či v horším případě poušť. 

Pečujeme o kulturní památky, což je dobře. Ale příroda si také zaslouží naši ochranu, protože ji člověk – na rozdíl od kultury – nemůže vytvořit. Je to něco, co nám bylo dáno. A my to soustavně ničíme, klidně vyhubíme celý druh nějakého motýla, který v dané lokalitě žije, aniž bychom věděli, jak dlouho nebo proč. Postavíme tam třeba dálnici a zdevastujeme něco, co se vyvíjelo, rostlo a utvářelo miliony let.