„Mám odvážný nápad! Pojďme se spolu modlit za to, aby se Češi zbavili skepse a byli národem naděje. Stojíte o to? Tak se do toho dejme!“ vyzval uprostřed sobotního večera přítomné P. Jozef Mihok, hlavní host konference a představený českých a slovenských redemptoristů.

Více než dvouhodinovou sobotní večerní modlitbou tato čtyřdenní charismatická obnova vrcholila. Kromě prosby o novou naději pro celý národ a zříkání se sklonů k pesimismu, jízlivosti nebo beznaději, zaznívaly i prosby za uzdravení konkrétních lidí. Modlil se za ty, koho trápí záda nebo migrény, ale i za ty, kdo se léčí s rakovinou – s vírou, že Bůh dokáže uzdravovat. „Čteme o tom na mnoha v místech v Bibli, tak berme vážně, že totéž může Bůh konat mezi námi i dnes,“ zdůraznil. Spolu s ním zde byli další řeholní představení – na pódiu se například přimlouvali provinciál františkánů Jakub Sadílek a sestra Dominika Konečná, provinciálka Školských sester sv. Františka.

Bůh, který proměňuje

Většina lidí, kteří na Charis (poprvé pod tímto názvem, dříve Katolická charismatická konference) přijeli, zvolila pobyt po celou dobu. O děti se po čtyři dny starali dobrovolníci, jen o několik let starší.

Pavilon F brněnského Výstaviště se zčásti zaplnil poprvé ve středu večer při úvodní mši svaté, kterou slavil karmelitán P. Vojtěch Kodet. Od čtvrtka ráno, kdy měl také přednášku, už byla hala plná. „Jsme povoláni k tomu, abychom stahovali Boží království k nám dolů na zem. Nejprve mu ale musíme dovolit, aby sestoupilo do našeho srdce,“ řekl při ní na téma obrácení. „Je to změna myšlení, otočka o 180 stupňů. Dáváme Bohu své staré a přijímáme to jeho. Je to pozvání žít jinak, než jak jsme žili předtím,“ připojil P. Kodet s tím, že Bůh nechce, abychom „žili svůj polepšený život“, ale žili s Bohem, který nám jej dává. Zkrátka máme v sobě denně pro něj vytvářet prostor: „K tomu je nutné také číst Písmo jako jeho živé slovo, které k nám mluví.“ Po jeho přednášce následovala adorace, při níž mohl každý znovu odevzdat život Bohu.

Odpoledne pak zazněly tři příběhy o tom, jak takové odevzdání život proměňuje. O svém vztahu k Bohu mluvili postupně redemptorista Jozef Mihok, jeden právník a také operní zpěvák Mexičan Rafael Alvarez, který už roky působí v Česku. Promluvil o intenzivním týdnu, který nedávno prožil se svou umírající matkou. „Během něj dokázala odpustit všem, se kterými měla spory, a pak pokojně zemřela. To mě motivovalo, abych se po 20 letech ozval svému otci a mohli jsme se také smířit,“ dodal rozechvěle s očima plnýma slz operní zpěvák česky s moravským přízvukem a plná hala to odměnila bouřlivým potleskem vestoje. A když o den později všem krátce spolu se svou rodinou zazpívali, lidé je opět ocenili mohutným potleskem.

Síla odpuštění

O odpuštění pak v pátek promlouval i pozvaný host konference, P. Mihok: „Když nám Bůh odpouští, je nám nejblíže. Měli bychom do církve vrátit úžas z jeho milosrdenství, které často zakoušíme na místech, kde bychom to nečekali a která bychom si nevybrali.“ A dodal, že prožitek Božího odpuštění není soukromým darem, ale pozváním k tomu, podělit se o něj i s dalšími. „Zvláště s těmi, kde je to pro nás těžké. Ptejme se sami sebe, ke komu jít nechceme. Právě tam jsme často posláni,“ shrnul Jozef Mihok téma konference, jak se proměnit z misijního území v misionáře. „Evangelizovat ale nejde, pokud sami nejprve nezažijeme odpuštění a Boží lásku,“ zdůraznil a nabídl příklad těch, ke komu se nikomu nechce. „Na východním Slovensku jsou to často Romové. Mnozí z nich se mi svěřili, že se v našich kostelech necítí přijímaní a odcházejí tak do protestantských církví.“

S odkazem na papeže Pavla VI. i Jana Pavla II. pak připomněl, že evangelizace je úkolem pro celý Boží lid. „A není to volnočasová aktivita. Chceme-li dobře evangelizovat, musíme se podívat, jak vypadá celý náš život, jak působí navenek, jaká je naše modlitba,“ doplnil. Pobídl pak všechny, aby se pravidelně modlili za lidi kolem sebe. „Není třeba si toho hodně nakládat, ale zodpovědně dělat to, k čemu jsme povoláni. Jsem tam, kde mám být? Občas se zastavme a pokládejme si tuhle otázku,“ uzavřel.

Dovolme si svatý čas

Pavlína Bílková, členka konferenčního týmu a také redaktorka KT, v odpolední přednášce vybídla vystavit se Boží lásce. „Jak o ní máme svědčit, pokud ji nezažíváme?“ ptala se a varovala před syndromem „plných diářů“, potřebou být stále vytížení, až přetížení. „Dovolme si občas mít volno, potřebujeme si vytvářet prostor pro Boha,“ řekla s upozorněním, že svěcení soboty (svatého dne) je věnován v biblickém popisu Desatera největší prostor ze všech přikázání. Jako praktickou pomůcku nabídla předem si stanovit, jak bude náš svatý den (obvykle neděle) vypadat. „Není to čas k načerpání sil, abychom pak mohli lépe pracovat. Má hodnotu sám o sobě. Je to svatý čas s Hospodinem, ve kterém se zřekneme role tvůrce a otevíráme se jeho působení. Pokud to jde, je dobré mít k tomu určené přesné místo i čas.“

Biskup Tomáš Holub při následné mši svaté zase poukázal na Boha jako na toho, kdo nás chrání, je naší jistotou a oporou – zvláště v situacích, které jsou nad naše síly. „Chci vám nabídnout svou zkušenost biskupa, kdy i já zažívám bezradnost – co fungovalo dříve, najednou nefunguje. Týká se to správy farností, společenství kněží, ale třeba i tradiční podoby lidových misií. Zažíváme chvíle bezmoci, ale právě tehdy jsme blíže Bohu a můžeme zažít velké milosti. Jednou z nejhlubších částí toho být učedníkem je totiž vydanost Bohu,“ uvedl.

Misijní byly i některé akce pátečního večerního paralelního programu na různých místech Brna a nezhatila je ani mohutná bouřka, která se městem v podvečer prohnala. Haly Výstaviště tentokrát vydržely. Lidé tak mohli nejen poslouchat o zkušenostech z českých a slovenských misií, ale také si je v kostele u sv. Máří Magdaleny nedaleko hlavního nádraží prakticky vyzkoušet – ve dvojicích se vydávali do ulic a zvali lidi do kostela na modlitební zastavení nebo rozhovor.

Po bouři

V sobotu se Pavla Petrášková, koordinátorka Katolické charismatické obnovy v Česku, zamýšlela, co nejvíc brání dělit se o to, co s Bohem zažíváme a co od něj dostáváme. „V první řadě je to naše ego. Bojíme se, jak u toho budeme vypadat. Pak také naše pohodlnost a do třetice pocit méněcennosti. Kdo jsem já, abych jim něco říkal?“ shrnula. A přiznala se, že dříve se do evangelizace nijak nehrnula. Měla strach, že bude muset druhé přesvědčovat: „A to nesnáším. Ale ani to nemám dělat! Nemusíme kázat či něco teologicky vysvětlovat. Stačí mluvit o tom, co Bůh v našem životě dělá, kým pro nás je. To zvládneme všichni.“ Není třeba se také bát, že na to ještě nemáme. „Bůh nepovolává obdarované, ale obdarovává povolané. Dary dostáváme ve chvíli, kdy je potřebujeme, a naše sebevědomí se opírá o to, že Bůh nás volá. Není to z nás,“ doplnila s tím, že při evangelizaci je velmi důležité nejdřív naslouchat a naladit se na toho, s kým mluvím.

Více svědectvím o životě s Bohem než přednáškou bylo pak sobotní vystoupení Petra Húště z církve Křesťanské sbory, se kterým vyšel rozhovor v KT 25. „Je mým úkolem zachránit celý svět? Ne. Máme věnovat své síly tam, kde jsme, dívat se kolem. A ptát se Boha, kam nás volá,“ řekl a upozornil, že i naše slabosti a nedokonalosti mohou být naším povoláním. „Nedívejme se jen na to, co potřebujeme. Bůh o našich potřebách a snech ví a bere je vážně,“ připojil. Poté mluvil o dlouholeté práci s mládeží, o festivalu United, který spoluzakládal a dlouho vedl, i o aktuální humanitární pomoci na Ukrajině, kde pomáhají sirotkům, vdovám, ale i bývalým vojákům vyrovnat se s traumaty: „Po návratu někdy dva, tři dny jen ležím v posteli a vzpamatovávám se z toho. Jsou to velmi těžké věci, které nechci vidět, ale vím, že právě tohle je teď potřeba.“

V neděli konferenci uzavřela mše svatá s brněnským biskupem Pavlem Konzbulem. Ještě předtím pomohl oblát Vlastimil Kadlec všem účastníkům připravit se na „sešup z nebe“, na návrat do běžného života. „Jak si tohle nebe, to krásné, co jsme tu načerpali, uchovat? Zůstávejme v identitě Božích synů a dcer. Máme Otce, kterému na nás záleží. A nezapomínejme, že máme také bratry a sestry,“ povzbudil a vybídl k přijetí i těch, s nimiž se necítíme být na stejné vlně. „Jinakosti se nemusíme bát. Uniformita nám dává pocit jistoty, ale Bůh rád překračuje ploty a boří hranice. Radujme se z odlišností,“ vyzval a nabídl zkušenosti z jejich oblátské komunity v západočeských Plasích, kterou tvoří šest národností z celého světa. A prozradil jejich recept pro jednotu: „Základem je odpouštění. Ne jednorázové, ale neustálé.“