Tento šlechtic, válečník, diplomat, poutník-cestovatel a hudebník navštívil nejen Izrael, ale později i španělskou Compostelu. Na sepsání svého učeného textu „Putování aneb cesta z Království českého do Benátek a odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta“ se náležitě vybavil: citoval v něm na šest stovek jiných knih, takže někteří v souvislosti s ním mluví spíše o kosmografii nebo o mnohovrstevnaté literární mapě.

Na své cestě se opakovaně dostával do smrtelných nebezpečí, ale všechna šťastně překonal. Osudovým se mu stalo až to, že se během českého stavovského povstání přidal na „špatnou“ stranu a výrazně se v něm angažoval. Těsně před popravou 21. června 1621 na Staroměstském náměstí si prý příhodně postěžoval: „Jaké země jsem projel, v jakých nebezpečenstvích býval, za kolik dnů v chleba nevídaje; pískem jsem se jednou zasypal, a ze všeho mi můj milý Pán Bůh pomohl: a nyní v své milé vlasti nevinně umříti musím!“ O jeho pohnutém životě vzniklo v minulosti mnoho uměleckých děl, ovšem historička Marie Koldinská v obsáhlé biografii „Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Cesta intelektuála k popravišti“ již před dvaceti lety trpce konstatovala, že dnes už umělce jeho osudy příliš nepřitahují a mnozí současníci ho znají, pokud vůbec, jen díky humornému anglickému pseudopřekladu jeho jména („Christopher the Bastard from After Spoons and Without Satellites“). Nicméně zmíněný cestopis nedávno znovu vyšel v prestižní edici Česká knižnice a Český rozhlas Vltava z něj připravil četbu na pokračování. V čem může být dodnes pozoruhodný? Harant v něčem zůstává kajícným poutníkem, který při spatření údajných Kristových šlépějí ve skále kleká a zbožně je líbá, dokonce „cítí“, že voní po fialkách, na což je ale dopředu upozorněn místním knězem – a čarovná síla autosugesce udělala své, jak k tomu dodává Koldinská.

Na mnoha jiných místech ovšem Harant skepticky pochybuje, či doslova pobíhá po svatých místech s diářem v ruce a připomíná tak spíše novodobého turistu. Dalo by se tvrdit, že stojí na konci věku, kdy lidé (s výjimkou obchodu či studia) putovali hlavně ze zbožných důvodů, a na úsvitu času následujícího, kdy vítězí touha vidět a zažít turistické atrakce? Tak snadné to zřejmě není, i někteří dnešní antropologové, jako Barbora Půtová, vnímají turismus jako „novodobý typ hledání posvátna, rituálu nebo poutě, v jejichž průběhu turista vystupuje z každodenního života“. A ostatně i putování do zmíněné Compostely se v posledních letech opět stává módou.