Vojtěch Buchta z ostravsko-opavské diecéze vyprávěl o tom, že knězem chtěl být už jako malý a říkal to své babičce, když ho vodila do školky. Vážně se touhle myšlenkou začal zabývat ale výrazně později – rok před maturitou. „Tehdy jsem ale rozlišil, že by mé rozhodnutí pro kněžství nebylo úplně radostné a zralé, tak jsem jej odložil. Vystudoval jsem stavební inženýrství v Ostravě a začal pracovat nejprve v projekci a pak sám na sebe v realizaci staveb,“ popisuje dnes už osmatřicetiletý muž a připojuje, že ideálním prostředkem pro přehlušení Božího hlasu je právě nadbytek práce a přílišná zaměstnanost. „Zlom přišel až 17. června 2017. Naše farnost uspořádala u příležitosti 110. výročí založení evangelizační akci. Za zajímavých okolností jsem měl možnost si popovídat se sestrou Vojtěchou Zikešovou, která byla mezi pozvanými. Samotný rozhovor si už moc nevybavuji, jen vím, že když jsem z něj odcházel, byl jsem si jistý, že ‚je vymalováno‘, že budu knězem. A od tohoto rozhovoru byla má cesta ke kněžství poměrně přímá,“ dodává.

Inspirace od prastrýce

Podobně jako ostatní novokněží nyní Vojtěch Buchta končí jáhenskou službu, která trvá obvykle rok. „V ní mě zvláštním způsobem provází můj prastrýc Josef Pecen, který zemřel pár týdnů předtím, než jsem byl vysvěcen na jáhna. Pocházel z Vysočiny a chtěl se stát knězem. V padesátých letech mu to ale vládnoucí garniturou nebylo umožněno, tak se oženil a společně se svou ženou vychovali tři děti. V devadesátých letech se stal jedním z prvních trvalých jáhnů,“ popisuje.

Z jednoho rozhovoru s ním si pamatuje, jak se obětavě a nad rámec svých povinností věnoval nemocným. „V tom je pro mě velkou inspirací. Jeho příběh tím ale neskončil. Poté, co ovdověl, byl ve svých osmdesáti dvou letech vysvěcen na kněze a jako kněz sloužil v jednom havlíčkobrodském domově důchodců dalších bezmála deset let,“ dodává Buchta.

Už nyní se těší na svou primici, kterou bude mít 30. června „doma“, v Ostravě-Radvanicích. „Budu rád, když lidé po primici nebudou spěchat domů, ale využijí příležitosti posedět a popovídat si s ostatními. Třeba taky zažijí rozhovor, který jim radikálně změní život k lepšímu, jak se to před sedmi lety stalo na tomto místě mně. A jelikož je dobré za vše Bohu děkovat a chválit ho, chtěl bych nedělní den uzavřít chválami, které povede skvělá skupina Flamen ze Stěbořic,“ uzavírá.

Šestadvacetiletý Vojtěch Razima z českobudějovické diecéze vykresluje svou cestu ke kněžství jako „proces vedený slabým, ale zato vytrvalým nutkáním jít zrovna touhle cestou, kterou jsem mohl pozorovat u mnoha inspirativních kněží ve svém okolí“. Přiznává také, že během šestileté přípravy měl pochyby velmi často. „Nejhorší to bylo ve druháku, to přišla velká krize a já jsem si v podstatě hledal jinou školu. Během této krize jsem si ale uvědomil, nakolik jsem svobodný. Začal jsem vnímat kněžství jako jednu z cest, kterou mi Pán nabízí, ale kterou mohu klidně odmítnout. A právě v téhle svobodě jsem se rozhodl jít dál,“ řekl otevřeně KT. Pro popis svých pocitů si půjčuje citaci z Exupéryho Malého prince: „Když se člověk ocitne tváří v tvář opravdu působivé záhadě, neodváží se neuposlechnout.“

Inspirací jsou pro něj křesťané, kněží i laici, kteří jsou natolik srostlí s evangeliem, že se nebojí vydat novými cestami, když zjistí, že ty staré nikam nevedou. „Chtěl bych umět rozpoznávat, kde je v našich farnostech potenciál pro růst, co podpořit, co opustit, umět slyšet ten nenápadný hlas Ducha, který byl třeba dlouho umlčován, ale který nás na cestě víry žene dál,“ dodává s tím, že se obává právě zkostnatělosti. Těší se naopak na službu zpovědníka.

Čekám, že nebudu sám

Pro Václava Slivku (29) z olomoucké arcidiecéze je inspirativní citát „Jsem zde, abych sloužil“. „Toužím sloužit Bohu a lidem na místě, kam mě otec arcibiskup pošle s vděčností za obdarování, která mi Pán dal. Myslím, že mám oprávněnou naději, že na nic z toho, co mě čeká, nebudu sám. Budu totiž patřit do velkého a různorodého společenství kněží, kteří mi, jak věřím, budou oporou a poradí mi, když budu potřebovat,“ uvažuje.

Spolu s ním bude svěcen i Josef Kvapilík (26), který jáhenskou službu prožil v Rajnochovicích. „Kněžství jsem si nevybral já, byl to Pán, kdo si vybral mě. O to větší radost pociťuji z tohoto velkého daru, který mám zanedlouho přijmout. A proto také očekávám, že mě Bůh v mé službě ponese,“ popisuje. Nejvíce se těší na slavení mše svaté a také na zpovídání, na zprostředkování Boží milosrdné lásky lidem. „Zároveň mám před zpovídáním velkou bázeň, a proto spoléhám na Boží milost a také modlitby mnoha dobrých lidí, o kterých vím, že se za mě přimlouvají. Kromě toho mám neodbytný pocit, že být knězem znamená spoustu zábavy, takže čekám, co přijde, a těším se,“ doplňuje Kvapilík.

Z truhlárny k oltáři

Cesta ke kněžství Lukáše Janouška, třicetiletého rodáka z Moravských Budějovic, vedla přes práci se dřevem. Jako dítě pomáhal svému otci v truhlářské dílně, poté se vyučil uměleckým truhlářem a pokračoval na vyšší odborné škole v oboru restaurování nábytku v Brně.

Zhruba rok a půl pracoval v rodinném truhlářství, odkud zamířil do konviktu a následně do semináře. I kněžskou formaci měl ale specifickou – třetí ročník prožil na Slovensku. Během roční praxe v Kláštore pod Znievom v občanském sdružení Dobrý Pastier pomáhal těm, kteří neměli v životě tolik štěstí jako jiní – bezdomovcům, lidem závislým na alkoholu nebo drogách a dalším na okraji společnosti. „Byl to velmi požehnaný čas. Jednou v neděli jsem tam šel pro něco do kostela a zaslechl jsem pláč. Uviděl jsem mladíka, klienta toho sdružení, který v ruce držel žiletky. Říkal, že se chce zabít, že už to chtěl udělat víckrát. Zajímavé bylo, že klečel před svatostánkem. Dlouho jsme si povídali a potom se modlili. Měl velké psychické problémy. Vypravoval mi, co zažil v mládí, ve vězení atd. Byl to silný zážitek,“ přibližuje.

Nablízku odmítaným

I jako kněz je Lukáš Janoušek připraven být tam, kde bude třeba. „Vnímám důležitost být nablízku i lidem, o které se už nikdo nechce postarat,“ říká. A chce být knězem radostným. „Zvěstovatelem evangelia, tedy radostné zvěsti. Přinášet radost a naději. S tím je také spojené být pravdivý a být tu zcela pro všechny,“ uzavírá.

Kněžská svěcení

Brno: sobota 22. června 2024 v 9.00 v katedrále sv. Petra a Pavla: Milan Pazdera, Daniel Martinek, Lukáš Janoušek

Olomouc: sobota 22. června 2024 v 9.30 v katedrále sv. Václava: Václav Slivka, Josef Kvapilík 

Ostrava: sobota 29. června 2024 v 9.30 v katedrále Božského Spasitele: Vojtěch Buchta 

České Budějovice: sobota 29. června 2024 v 10.00 v katedrále sv. Mikuláše: Vojtěch Razima

Primice

Lukáš Janoušek: primiční mše svatá v neděli 23. 6. 2024 v 15.00, Moravské Budějovice 

Josef Kvapilík: primiční mše svatá v neděli 23. 6. 2024 v 15.30, Kroměříž 

Daniel Martinek: primiční mše svatá v sobotu 29. 6. 2024 ve 14.00, Brno-Husovice 

Milan Pazdera: primiční mše svatá v sobotu 29. 6. 2024 ve 14.30, Křižanov 

Václav Slivka: primiční mše svatá v sobotu 29. 6. 2024 ve 14.00, Přerov 

Vojtěch Buchta: primiční mše svatá v neděli 30. 6. 2024 v 16.00, Ostrava-Radvanice

Vojtěch Razima: primiční mše svatá v neděli 30. 6. 2024 v 16.00, Křemešník