„Díky střídání mluveného slova a zpěvu liturgie ‚dýchá‘. Z hudebně-psychologického hlediska můžeme říci, že sdělení ve zpívané formě lépe přitáhne pozornost posluchačů. A úkolem liturgické hudby je prohloubit duchovní prožitek všech: od pana biskupa až po nejmenší dítě v kostele,“ říká Milena Kmentová, která působí na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

„Zpěv je více propojený s naším nitrem, je řečí srdce,“ podotýká zase Pavla Nováková, která ve farnosti při kostele sv. Václava v Mníšku pod Brdy vede dětskou scholu. „Když děti ve schole zpívají, lehce se do toho pohupují. Tančí. Je to tak jásavé, že se to Bohu musí líbit.“

Zpěv podle ní také propojuje. „Pro mě je nejzásadnější, že se děti u toho také kamarádí,“ oceňuje Pavla Nováková. Vedle nacvičování písní mají totiž i důležitý prostor k povídání, často řeší text písně. Ti nejmenší se ptají, proč se Ježíš za nás nechal přibít na kříž. Když pak dojde na rozhodování, kdo bude zpívat sólo, vítězí vzájemná podpora, a ne soutěživost – říká Pavla Nováková a dodává: „Někteří jsou citlivější a bojí se, a až po nějaké době zvednou ruku: ‚Tak já.‘ Jedna holčička se takto odhodlala skoro až po třech letech. A když jsme ji pak slyšeli, byli jsme ohromení: ‚Teda, Báro!‘“

Hudba živá, ne reprodukce

Pokud je dnes obecně v rodinách méně muzicírování a převládá reprodukovaná muzika, je účast na liturgii jedinečným zdrojem kontaktu s živou hudbou. „Je přínosem, když je liturgická hudba pestrá: někdy zpíváme z Kancionálu nebo Mešních zpěvů s varhanami, jindy se scholou, kde převládá kytarový doprovod. Možnost pozorovat opravdové muzikanty-instrumentalisty všeho druhu je pro děti zážitkem. To, že už nejmenší děti mohou sledovat upřímně a radostně zpívající dospělé nebo mládež, vnímám jako velký vklad do jejich vyvíjejícího se duchovního i hudebního života. Je-li náš hudební projev opravdový, je to svým způsobem i svědectví víry,“ vysvětluje Milena Kmentová, která také spolupracuje s Církevní mateřskou školou Laura v Praze a v pražské stodůlecké farnosti vede příležitostně při liturgii různá hudební sdružení.

Podle ní takové vzory „táhnou“, a tak dětem připadá přirozené se přidat. V rodině, případně v křesťanské mateřské nebo základní škole je role dětských duchovních písní nezastupitelná: pomáhá s ritualizací běhu dne, odděluje čas aktivity a zklidnění, hudební i pohybová složka pomáhá k zapamatování textů modliteb, sjednocuje projev členů rodiny nebo dětí ve třídě. A stejně jako čisté provedení písně stojí všechny zúčastněné úsilí, tak i vedení spolku není věcí lehkou a vždy radostnou. „Když jsem byla na mateřské dovolené, říkala jsem si, že schola je nad moje kapacity. Nechtělo se mi do toho. Jela jsem autem na zkoušku a po cestě se modlila: ‚Pane Bože, tak strašně se mi dnes nechce, ale já ti to odevzdávám. Věřím, že zkouška bude k užitku dětí. A vydržím.‘ Takových modliteb bylo mraky. A teď, po dlouhé době, se to otočilo. Malé děti mě obejmou nohy, výš nedosáhnou, v kostele na mě mávají a šeptem se ptají: ‚Bude dneska zpívání?‘ Všechnu tu péči dokážou vrátit.“

Podle Pavly Novákové je také důležité, že zpěv vnímají především jako modlitbu. Díky tomu z dětí spadl strach z vystupování před lidmi. „Vždycky říkám, že zpíváme Pánu Bohu,“ dodává.

A co se týče lidí, zajímavý postřeh má pedagožka Milena Kmentová. Kostelní prostředí je podle ní z hudebního hlediska specifickým způsobem demokratické nebo vlastně v pravém slova smyslu katolické: i muzikant-profesionál musí plně akceptovat, že při mši bude za ním v lavici zpívat někdo sice srdečně, ale intonačně nebo rytmicky „mimo“, což je škola života a lásky pro všechny. A dodává: „Ten, kdo při liturgii vede zároveň zpěváky a orchestr, ten se modlí hned třikrát: Díky Duchu Svatému neopouští postoj chvály a modlitby, soustředí se na zpěváky a muzikanty a jde jim příkladem v bodu jedna. A taky bedlivě sleduje, co se děje mezi ambonem a oltářem. To vyžaduje celého člověka, kam se hrabou adrenalinové sporty!“