S přímluvnou modlitbou se lze setkat stále častěji – na různých křesťanských konferencích, formačních víkendech, koncertech nebo večerech chval. Ti, kdo tuto formu druhým nabízejí, se opírají o Ježíšova slova z evangelia: „Shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18, 19-20). A také o příslib: „Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ (Jan 14, 14).

Jako pokřtění jsme součástí církve, údy jejího těla, a proto jsme i určitým způsobem za sebe zodpovědní – jak uvádí oblíbený kazatel karmelitán P. Vojtěch Kodet. „Náš úkol (pro někoho životní) spočívá také v modlitbě za druhé, věřící i nevěřící. A tato modlitební služba je vpravdě duchovním bojem navýsost důležitým. Bůh potřebuje takové služebníky, kteří by svou přímluvou vyprošovali dennodenně milost, požehnání či odpuštění a smilování putujícímu lidu,“ dodává.

Síla přímluvné modlitby

Teoložka Kateřina Lachmanová napsala už před lety knihu Síla přímluvné modlitby (KNA 2007). V ní zdůrazňuje, že tyto přímluvy nezávisí na velikosti víry toho, kdo tímto způsobem slouží. „Je třeba přenést důraz z naší ‚velké víry‘, potažmo z pocitu ‚velkého modlitebníka‘ na velikého Boha. Nejde o slovní hříčku: tímto vnitřním postojem se sice radikálně zmenší moje vlastní důležitost v celé akci, ale jakoby rozvážu ruce Boží všemohoucnosti. On musí růst, já však se menšit (Jan 3,30),“ popisuje. Klíč k účinnosti přímluvné modlitby se tedy nachází v zaměření naší „nepatrné víry na velikého a dobrého Boha“, zdůrazňuje Lachmanová.

V knize připomíná také výzvu sv. Pavla: „Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon“ (Gal 6,2). „Dokonce platí, že důvěrnost vztahu ke Kristu a schopnost otevřít se v nefalšovaném soucítění svým bližním, kteří jsou obtíženi břemeny, musí jít ruku v ruce, jinak vytváříme jakousi pseudospiritualitu,“ podtrhuje teoložka. Z výzvy listu Galaťanům však podle ní nevyplývá jen další požadavek, ale i velká útěcha: Jednou ponesu břemena druhých já, a jindy se zase mohu spolehnout, že někdo poponese ta moje. „Vypráví se příběh, jak námořníci kdesi na Východě po celou noc zápasili s vratkou lodí uprostřed bouře. Situace byla dost dramatická a všichni krajně vyčerpaní. Kolem třetí hodiny ranní jeden z nich povídá: ‚Teď už můžeme vydechnout, protože v klášterech na pobřeží se mniši začínají modlit‘,“ připomíná Lachmanová.