Ty ses, Mílo, na kněžské svěcení dost načekal, viď?

Ano, je to pravda. Hlásil jsem se do semináře až později, po skončení vojny, což byla svým způsobem výhoda i nevýhoda. Podal jsem přihlášku, načež jsem byl dvakrát předvolán na Státní bezpečnost. Tam mi dali podmínku: Buď s námi budeš spolupracovat, anebo do semináře nepůjdeš. Spolupráci jsem velmi rázně odmítl. Následovaly další a další výslechy a z nástupu do semináře nakonec opravdu nebylo nic. Čekal jsem takřka dvacet let.

Pracoval jsi v civilních zaměstnáních?

Jinak to nešlo. Vystřídal jsem jich více. Ale samozřejmě jsem pracoval také v ilegalitě. Začlenil jsem se do premonstrátského řádu a ten mi umožnil, abych nejenom dostával teologickou literaturu ze zahraničí, ale zároveň jsem byl zařazen do skupiny tajných pastoralistů. Měl jsem štěstí, že jsem byl v poměrně dobrých zaměstnáních, v Metrostavu a předtím v konzervárnách. Poznával jsem lidi a snažil se nacházet způsoby, jak jim pomoci prohloubit duchovní život jinou cestou než přes farnosti. Scházeli jsme se v tajných skupinách a tam bylo mé hlavní pole působnosti. Byl jsem smířen s tím, že totalita vytrvá, že se poměry jen tak nezmění. Jenže jak se blížil rok 1989, bylo jasné, že se nová éra přece jen blíží, v což tehdy věřil i kardinál Tomášek, který nás morálně povzbuzoval.

Rok 1968 přinesl na krátký čas přece jen určitou naději, ne?

I tehdy jsem se ocitl ve vyšetřovací vazbě. Kvůli vedení ilegálních kroužků věřících. Nejdřív mě drželi v Praze v Bartolomějské a potom v kriminále v Kolíně. V Kolíně jsem měl celu sám pro sebe. A hlavně, slyšel skrz zamřížované okno zvony z nedalekého chrámu. To bylo pro mě povzbuzující.

Tvá ilegální činnost pak pokračovala v Metrostavu. Jak vzpomínáš na tuto dobu?

Tehdy jsme hodně kolportovali ilegální tisky. Dal nás dohromady Jaroslav Zvěřina a třeba v době, kdy jsem pracoval jako skladník, jsem mohl být dobře skrytý. Na pracovišti nás bylo tehdy celkem devět kněží. Mohli jsme si pomáhat, spolupracovat. Pamatuji se na našeho šéfa, soudruha Mrázka, jemuž jsme v Metrostavu podléhali. Bylo to na Rohanském ostrově v Karlíně. Na to, že to byl vysoko postavený straník, se k nám choval slušně. Docházel pravidelně na ÚV KSČ, to ano, ale většinou nám neškodil.

Jednou mě načapal s ilegálními materiály, o čemž naštěstí nevěděl. Převzal jsem od jednoho z kněží balík tiskovin a šel s nimi přes celou halu k sobě do skladu. No a po cestě jsem potkal právě předsedu KSČ Mrázka.

„Co to, Fialo, neseš?“ otázal se mě podezíravě.

„To jsou náhradní díly našich dodavatelů,“ odpověděl jsem a doufal, že to znělo dost přesvědčivě. „Dobře, dobře, Fialo, to se mi líbí. Je pátek odpoledně a ty ještě sháníš materiál,“ uznale pokyvoval hlavou. Za čtvrt roku jsem byl vyhlášen nejlepším pracovníkem. Takhle jsem tam válčil.

Viděli jste se ještě po revoluci?

A víš, že ano? Představ si, bylo to někdy kolem roku 2000, kdy už jsem pracoval v Charitě, tak mi volá zeť pana Mrázka: „Pane Fiala, pan Mrázek, můj tchán, je v nemocnici a je to s ním špatný. Kdybyste viděl, jak s ním na oddělení hází - jak s pytlem brambor. Proboha, pane Fiala, nemáte v církvi nějaké zařízení, kde by se k němu chovali lépe?“ Tenkrát jsem zavolal paní Božence do Charity v Litoměřicích. Vysvětlil jsem jí, že ten pan Mrázek byl dost vysoko postavený komunista, ale že nám neškodil a jestli by se o něho mohli postarat. Postarali. Nakonec dožil v katolickém domově důchodců. Moc si tam liboval, pak asi za dva roky zemřel. Zeť mi pak ještě za něj znovu děkoval.

Sametová revoluce musela být pro tvůj život opravdu zlom, že?

To byl úžasný výdech. Svoboda. Hned jsme se začali začleňovat, jak bylo potřeba. Já se nejprve se souhlasem biskupa Tomáška stal tiskovým mluvčím, pracoval jsem v Tiskovém středisku ČBK. V Českém rozhlase jsem měl každou neděli duchovní slovo. Dvacet roků. Představ si to. Každou neděli. Byl jsem rád, že mohu s rozhlasem spolupracovat. Byl jsem jím doslova okouzlen a šťasten, že mohu nahrávat. V Charitě jsem nakonec vykonával funkci prezidenta, ale to už byla spíše taková čestná funkce.

Snažíš se však být aktivní stále, že? I když ti v srpnu bude požehnaných 96 let!

My jako stárnoucí kněží církvi pomáháme svými modlitbami. A také tím, že se snažíme dělat takovou neoficiální, dřív jsme tomu říkali, skrytou duchovní činnost. Svým způsobem jsme v kontaktu s lidmi víc, než když jsme byli třeba v duchovní správě nebo v různých církevních službách. Tím nepřímo pomáháme pastoračnímu úsilí církve. V náš prospěch slouží i to, že papež František je už také v letech. Blíží se mu devadesátka, a i když je na něm vidět úbytek sil, snaží se vydržet a je v něm plno dobré vůle.

Jsi tedy spokojený kněz na odpočinku, který ovšem příliš neodpočívá?

(směje se) Snažím se být užitečný. Ale to víš, občas mi v naší církvi chybí bližší bratrský vztah. Ne, že by mě to vyloženě trápilo, ale nečekal jsem, že se na nás, na starší generaci, bude tak rychle zapomínat. Chybí taková ta lidská stránka, že se někdo zeptá, jak se máš, jak se ti daří. Ne, že bych to vyžadoval, ale taková věc každého staršího člověka vždycky potěší.

Na čem aktuálně pracuješ?

Souvisí to s královéhradeckou diecézí. Působil jsem v ní dva roky v duchovní správě a snažil se pomáhat v jednom seniorském klubu. Nedávno mě tamní vedoucí Veronika Čepelková požádala, abych články, které jsem v minulosti sepsal a které prošly rozhlasem a tiskem, uspořádal a připravil k vydání primárně právě pro seniory z jejího klubu. Tak se tomu společně věnujeme a kniha by snad měla vyjít někdy na podzim.

Dnes dochází k dynamickým proměnám společnosti, jejích hodnot, jak na to nahlížíš?

Myslím, že je to známka toho, že je společnost nemocná. Příliš uvolněná. Dalo by se říct, že je svým způsobem v rozkladu, a to nejen ta česká, ale i evropská, světová. Máme tu hrozbu třetí světové války, nestabilitu, krizi klíčových institucí, z čehož nejvíce těží totalitní mocnosti, jako jsou Rusko nebo Čína.

Nemá každá doba své výzvy k řešení velkých konfliktů a hrozeb?

Nemyslím, že tomu tak nutně muselo být vždycky, víš? Například po první světové válce jako by svět dostal rozum. Nakrátko. Na dvacet let. Ale ať už žijeme v jakékoliv době, díky patří vám všem, kteří se podle vlastních možností snažíte druhým ukazovat dobro, lásku a svědčíte svým životem o pravdě. Držím vám v tom palce. P. MILOSLAV FIALA OPraem, (1928) se do hledáčku StB dostal v roce 1949, kdy byl poprvé zatčen a vyslýchán. Po promoci na Vysoké škole obchodní v Praze absolvoval základní vojenskou službu. Po návratu se plně rozhodl pro duchovní dráhu. Byl několikrát přemlouván ke spolupráci s StB, ale odmítl a v roce 1971 byl vysvěcen na kněze. V roce 1974 mu byl odebrán státní souhlas a začal pracovat jako skladník. Rok 1989 přinesl nové možnosti. Pracoval v náboženské redakci Československého rozhlasu, byl mluvčím ČBK a do roku 2006 prezidentem sdružení Česká katolická charita.