V církvi v souvislosti se synodou často mluvíme o naslouchání. Myslíme to skutečně vážně? Nebo je to jen taková alibistická etiketa pro „církev s lidskou tváří“…? Naslouchání neznamená jen naučenou techniku, neskákání do řeči, vydržení být ticho o pár vteřin déle. Není to jen o nepřemýšlení, co řeknu, až druhý domluví. Jde to hlouběji. Je to odzbrojení se. Otevření oken srdce a vystavení se riziku, že uslyším i to, co nechci. Že uslyším něco, co se mne dotkne, s čím nesouhlasím, co mne urazí, co mne pohorší, možná i zraní... Že uslyším něco, co pokládám za hloupé, co mne znejistí, co může…