26. 3. 2024
|Spása není jen součást slovní zásoby křesťana. Co znamená a jak se dotýká naší každodennosti, popisuje v rozhovoru biblista a salesián P. LADISLAV HERYÁN.
Ovlivněn Richardem Rohrem jí rozumím tak, že není cosi, co přijde až po smrti, ale spása je pro mě to, co mi dává těšit se večer na ráno. Spása je, co žiju tady a teď. Žiju s Bohem, který je „ten který je“, a dává mi to smysl. A jednou, až umřu, bude to mít smysl i dál, bude to pokračování mého života. Když se Ježíšovi vysmívají saduceové, kteří nevěří v život po životě, odkazuje je na Exodus 3,15, kde se píše, že „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je Bohem živých a ne mrtvých“. Takže spásu žijeme. Mně přijde, že to hezky vyjádřil Václav Havel, když říkal, že „život je radostnou spoluúčastí na zázraku bytí“. Je to tedy zázrak, na kterém máme podíl. Můj život je stálou odpovědí na to, co se kolem mě děje. V tom smyslu říkám, že „Bůh mně žije“, umožňuji mu, aby v mém životě byl, aby se projevoval.
K pochopení pojmu vykoupení jsem se přiblížil při práci ve vězení. Potkal jsem se s člověkem, který uškrtil svou ženu. Odseděl si celý trest, odmítl žádat podmínečné propuštění a udělal v tom vězení na sobě kus práce. A když ho pustili, tak musel ještě podle soudního rozhodnutí pozůstalým z rodiny té ženy zaplatit odškodné 700 tisíc korun. Nikdo toho člověka s jeho trestním rejstříkem nechtěl zaměstnat. K tomu ta rodina dluh prodala exekutorovi, který si připočetl další náklady, takže on byl vlastně v bezvýchodné situaci. Prosil jsem při jedné pouti na Svatém Hostýně Pannu Marii, jestli by mi neposlala do cesty nějakého člověka, který by mi dal těch 700 tisíc, abych toho chlapíka, kterého jsem měl rád, vykoupil z otroctví exekutora. Takhle rozumí vykoupení starozákonní biblická kultura: vykupitel byl ten, kdo měl blízkého, který upadl do otroctví k „nežidovi“, a měl za povinnost ho vykoupit. V křesťanské biblické kultuře jsme tento koncept vztáhli na Ježíše. Když Ježíš říká: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává, krev, která se za vás prolévá na odpuštění hříchů,“ tak to podle mě znamená „to je moje láska, kterou vás miluji“ – Ježíš vstupuje do mého hříchu, umírá a já jsem v Ježíšovi ospravedlněn. Tak totiž rozumím tomu, co říká sv. Pavel ve 2. listě Korintským 5,21: „Bůh Krista učinil hříchem, abychom se v něm stali Boží spravedlností.“ Takové je pro mne mysterium vykoupení.
Pojem spása vlastně prvoplánově chápeme jako něco, co bude po smrti – čili že nás Kristus spasil od smrti věčné. Já se domnívám, jak jsem řekl, že se děje tady a teď, stále. Janovo evangelium zázraky synoptických evangelií nazývá znameními, jako hned v Káně Galilejské Ježíš „učinil počátek svých znamení“ (J 2,1-11). Znamení mají odhalit Ježíšovu identitu Krista, Božího Syna. Taky je zde řečeno, že Ježíš „zjevil svou slávu“, tedy svou božskou identitu, a „jeho učedníci v něho uvěřili“. Prvních dvanáct kapitol Janova evangelia popisuje sedm velkých znamení, od třinácté dál je Ježíšova velká řeč a pak pašije. „Ne všechna znamení jsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (J 20,31). To znamená život věčný, protože On je ten život. Život, který nikdy nekončí. Smrt pak vlastně nehraje roli. Podíváme-li se třeba na příběh Lazara, kde zazní „já jsem vzkříšení a život“, chce se zde říct: kde je Ježíš, je přítomen život a tam neexistuje smrt. Nemá moc. To je podle mě další způsob, jak přemýšlet a mluvit o spáse.
Když synoptický Ježíš řekne: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské,“ užívá přítomný čas. Řecké „ptochos“ zde značí chudého jakožto závislého ve svém přežití na někom jiném. V míře, v jaké si uvědomuji, že jsem ve všem závislý na Bohu, v takové míře jsem blízký Božímu království, přítomný v něm. Boží království je Boží realita sama. Bůh sám o sobě. Jsme-li s ním takto v kontaktu, pak máme v sobě hluboký pokoj a radost – a nic jiného nám nechybí. O čtvrté neděli postní jsme četli v listě Efezanům „spolu s Kristem jste byli vzkříšeni“. To je přece realita, živá skutečnost: jsi člověk, jsi tady a teď, ale zároveň jsi s Kristem vzkříšen, rozuměj spasen. V člověku, v každém z nás, se takhle setkává nebe se zemí. Tady a teď.
Člověk vlastně nemusí pro svou spásu dělat nic, jen ze svého poznání Boha žít, jak nejlépe umí. Tak tomu rozumím. Mám pro to příměr. Jako každý jsem se narodil do světla slunce. Jestliže slunce svítí, vše roste z jeho energie. Jakmile jsme se jednou narodili, žijeme z jeho milosti. A Ježíš říká, že jeho Otec je jako to slunce: „Můj Otec dává svému slunci svítit na dobré i na zlé.“ Je jako světlo našeho slunce, proudem milující přítomnosti a milosti, ve kterém žijeme, ať jsme jacíkoli. Jako kněz jsem už v životě pohřbíval také několik dětí. Je to tragédie, má-li rodič pohřbít svoje dítě, protože přirozené je to naopak, že děti pohřbívají rodiče. Co by rodiče za to dali, aby jim dítě nezemřelo, raději by zemřeli sami! Jak si pak někdo může o Bohu, kterého nazývá Otcem, myslet, že by svoje dítě zatratil? Svatý Pavel říká: „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás všechny jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ (Ř 8,32). Je to tak absurdní, že snad právě proto Boží.