20. 2. 2024
|Karmelitánské nakladatelství pro letošní postní dobu připravilo čtenářům milé - byť rozsahem drobné - překvapení: V překladu biskupa Josefa Hrdličky vydalo Křížovou cestu německé básnířky a výtvarnice Ruth Schaumannové (1899-1975). Následující text k publikaci připojil rovněž nedávno jmenovaný litoměřický biskup Stanislav Přibyl.
Je zajímavé a obohacující protkat rozjímání křížové cesty verši sekvence Stahat Mater. Jacopone da Todi, muž, který složil tento text k svátku Panny Marie Bolestné, žil před osmi sty lety. Naproti německá autorka Ruth Schaumannová, jejíž působivou Křížovou cestu můžeme v přebásnění Josefa Hrdličky číst, zemřela před padesáti lety.
Hledal jsem v těchto rozdílných textech paralely zastavení. To, co spojuje bolestnou Matku, trpícího Krista a Veroniku, je - kus lněného plátna. Len se stává plátnem tak, že se z vláken rostliny utká látka. Nikdo neřeší, odkud je to které vlákno nebo kde rostla ta která rostlinka lnu. Nyní jsou prostě spolu, setkané do jednoho celku. Podobně je to i s našimi lidskými příběhy, jež jsou „setkány do setkání“ s jedinečným Božím Příběhem. A nezačíná to v okamžiku Ježíšova utrpení, ale už když se Slovo stává tělem a rodí se mezi námi. Narozený Ježíš Kristus je zavinut do plenek (Lk 2,7). O třiatřicet let později přichází Ježíšova smrt, která není koncem, ale vyvrcholením našeho vykoupení. A co se stalo, když Ježíš zemřel? , Josef vzal tělo, zavinul ho do čistého lněného plátna a uložil ho do své nové hrobky, kterou si dal vytesat ve skále“ (Mt 29,59n). Plátno je i svědkem Ježíšova zmrtvýchvstání: „Pak za ním (za Janem) přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě“ (Jan 20,6n).
Nevím, jak je tomu s Ježíšovými plenkami, ale Veroničinu roušku i plátno z hrobu máme stále k dispozici: v roušce z Manopella, která byla původně nejspíš uchovávána ve vatikánské bazilice sv. Petra, a ve slavném Turínském plátně. Máme ale zachován i bezpočet veraikonů - pravých zobrazení Ježíšovy tváře -, která navazují na příběh šestého zastavení křížové cesty, kdy Veronika dostává za svůj milosrdný skutek jako odměnu otisk Ježíšovy tváře. Toto spojení Ježíšova narození, utrpení, vzkříšení a také eucharistie nemá společné jen plátno. Hluboká vnitřní souvislost spočívá v tom, že Ježíš, Boží Syn, Slovo, které se stalo tělem, přebývalo mezi námi - stejně ve svém narození, jako v utrpení i ve vzkříšení. A přebývá s námi stále právě v eucharistii.
Tohle všechno bylo dohromady fascinujícím způsobem zobrazováno u nás na sklonku 14. století v tzv. krásných Madonách. Krásně oblečená Maria drží v drahocenných látkách (tak jako kněz Nejsvětější svátost) nahého Ježíška, který se nahý narodil, v potupě trpěl a nahý umíral. Jenom lidé kolem, kteří se přičinili, že „len se plátnem stává“, tuto nahotu přioděli: Maria v jesličkách, Veronika na křížové cestě a Josef Arimatijský v hrobě.
Každý z nás, ať už máme jakékoli poslání, jsme jako křesťané povoláni, aby se i skrze nás „len plátnem stával“ a abychom tímto plátnem milosrdně odívali nahého Ježíše: v chudých, nemocných, hladových, vězněných, v těch, kdo trpí nahotou tohoto světa v jakékoli podobě (srov. Mt 25,31-46). Odměnou nám pak bude to, že se v tomto plátně otiskne Jeho tvář. Tvář Boží, která je vpravdě lidská, která je mnohdy „v zjevu matném“ a myji můžeme objevovat jen postupně. Len setkaný v plátno se tak nakonec stane cenným obrazem. Je to odměna a zároveň úkol, neboť i my - každý z nás - máme mít dost odvahy, abychom se vydali na různé cesty, mezi nimiž má cesta křížová výsadní postavení, a abychom dovolili Bohu protkat lněnou přízi našeho životního příběhu jeho zlatou nití dějin spásy.
Josef Hrdlička: Pod dřevem schýlen Bůh. Křížová cesta Ruth Schaumannové a starobylý hymnus Stahat Mater (Karmelitánské nakladatelství 2024)
Komu srdce nerozdírá, na Matku když Boži zírá, kterak truchlí se Synem!
(Stabat Mater)
Len se plátnem stává, dítě kalí, Jeho první výkřik slyš!
V stínu matném rány, slzy pálí, dále kymácí se kříž.
Vrchol stromu! Z hroudy země vzrůstá, u paty vlk s beránkem.
V příboj hromů, kde ční skála pustá, zasadil svět zvadlý kmen.
Lenje plátnem. Šátku, plný slávy, každou nit kéž uchováš!
V zjevu matném naposled nás zdraví vpravdě lidská Boži tvář.