Potkáváme se ve vašem kabinetu na gymnáziu v Ostravě-Hrabůvce. Chtěl jste vždycky učit?

Vždy jsem se chtěl věnovat historii a pak k tomu přibyla literatura. Směřoval jsem ale k učení, práce s mladými lidmi mě přitahovala.

Zároveň jste ale na Ostravské univerzitě přičichl k vědě. Hodně času jste strávil v archivech a s pamětníky. Nelákalo vás zůstat v akademickém prostředí?

Nedá se stíhat vše. Buď věnujete více času studentům, nebo výzkumu. Je to oscilace mezi dvěma póly, ale čím dál více si uvědomuju, že se mám věnovat mladým lidem.

Jak moc vnášíte do výuky témata z moderních dějin?

O těch se bavíme se studenty poměrně hodně. Pro dnešní středoškoláky jsou třeba 50. léta „středověkem“. Nejde mi o předávání faktů, spíše o přemýšlení, protože mnohé události moderních dějin nebyly černobílé. Snažím se v nich probudit potřebu, aby se historií začali zabývat sami. Před patnácti lety jsem pravidelně zval do školy pamětníky třetího odboje nebo pronásledované kněze jako P. Františka Líznu nebo P. Stanislava Lekavého. Ti už ale odešli na věčnost. Na Ostravsku nám z politických vězňů zůstal asi jen pan Leo Žídek, kterému je přes 90 let a stále za studenty statečně dochází, a jinak už máme jen pamětníky normalizace. Vedu teď studenty hlavně k tomu, aby sami otevřeli debatu doma se svými prarodiči nebo rodiči a pokoušeli se o normalizaci a vlastním jednání i dilematech v této době přemýšlet. Je to citlivé téma, mnohdy o tom studenti sepíšou seminární práce, ale nechtějí o tom mluvit. Jiní mohou v otevřeném kruhu říct, co je překvapilo, nebo uvažovat, jestli postoje jejich příbuzných mají nějaký přesah i do dneška.

Zmiňujete pamětníky komunistického útlaku. Vy jste mnohé z nich ještě stihl potkat během svého výzkumu. Jak vás ovlivnili?

Jsem rád, že jsem s nimi mohl mluvit nejen o vzpomínkách, ale i o hodnotách a jejich poselství. Mohu se k tomu stále vracet. Postupně jsem vydal tři knihy rozhovorů – s kněžími, příslušníky odboje a jednu zaměřenou na Ostravsko. Někteří lidé na mě tehdy pohlíželi kriticky, proč raději nepokračuji v archivních výzkumech. Ale dnes už by na tyto rozhovory bylo pozdě. Tehdy jsem neměl kameru, to by byly jejich vzpomínky ještě autentičtější, ale mikrofon svědectví zachytil a všechny rozhovory prošly autorizací.

Můžete vyzdvihnout nějaké konkrétní setkání?

Moc si vážím třeba setkání s plzeňským disidentem Lubošem Hruškou – pevným, charakterním a autentickým člověkem. Rád vzpomínám na P. Stanislava Lekavého – pokorného muže, který po revoluci obnovoval poutní místo Maria Hilf. U jezuity Františka Lízny jsem zase obdivoval vnitřní pokoj a zájem o druhé. Líznův přístup k lidem bez domova mi určitě ukázal cestu. Nehrál si na velebného pána, žil radikální otevřenost, neuznával škatulkování lidí.

Při uvedení vaší nové knihy o komunistické perzekuci řeholníků jste vzpomínal na salesiána Milana Franka, který vám pomáhal při bádání.

Milan Frank v 70. a 80. letech opravdu hodně riskoval, aby se mohl věnovat mládeži. Ani kriminál v 50. letech z něho nevyhnal životní radost a optimismus. Jako student jsem v 90. letech jezdil do Prahy do archivů. Na Nejvyšším soudu ale tehdy kopie jedné strany ve spisu stála 50 Kč, což byly neuvěřitelné peníze. Milan Frank na to zareagoval a dovezl mi od salesiánů z Kobylis na Nejvyšší soud kopírku, na soudu s tím souhlasili, a tak jsme si společně zadarmo ofotili stovky stránek rozsudků. Moc se mi líbilo, že tento kněz nijak neupřednostňoval vlastní činnost a kladl mi na srdce, abych se stejně pečlivě věnoval i ostatním řádům a kongregacím. Díky němu jsem také mohl v Praze přespávat u salesiánů. Na svůj výzkum jsem neměl žádný grant, investoval jsem do něj ze svého. Milan Frank za mnou občas přišel a strčil mi do ruky tisícovku, ať mám aspoň na vlak.

Jak se vám ty archivní dokumenty nebo protokoly Státní bezpečnosti čtou? Narážím na to, že v Polsku se vloni rozhořela debata, zda informace z nich brát vážně, když píšou třeba o sexuálním zneužívání v církvi.

Při čtení je potřeba erudice a opatrnosti. Rozhodně nejde o odraz reality – zvlášť v případě 50. let. Informace v novějších spisech už jsou skutečnosti bližší. Musíme vzít v potaz, že pracovníci StB se snažili přimět obviněné k přiznání za každou cenu. Někteří byli po mnoha týdnech bití ochotní podepsat i to, že zabili vlastní matku. Vždy je třeba poskládat i další střípky mozaiky, bohužel StB mnoho důležitých spisů v 60. a 80. letech zničila. U sexuálního zneužívání se dostáváme na ještě tenčí led. Objektivně k němu u nás u několika jednotlivců došlo i v 50. a 60. letech. Nemělo by se to bagatelizovat ani tabuizovat. Na druhou stranu obvinění ze zneužívání často fungovalo jako dobrá záminka dehonestace velmi solidních kněží.

Je únor – tedy výročí nástupu komunistů k moci (25. února 1948). V nové knize srovnáváte různé strategie římskokatolických biskupů ve východním bloku tváří v tvář komunismu. Litoměřický biskup Štěpán Trochta šel cestou postupného vyjednávání, kardinál Josef Beran volil spíše zásadový přístup a odpor. Co vám z toho vychází?

Přístup konfrontace s komunisty byl jistě morálně pevný až světecký. Na druhou stranu mohl z dlouhodobého hlediska přinést až destruktivní důsledky – tedy likvidaci církve, kam to dospělo třeba v Albánii. To bylo na této strategii nebezpečné. Naopak Trochta se zasazoval o co nejdelší vyjednávání, kterým chtěl získat čas pro přípravu na dlouhé období katakomb. Ve své diecézi mezitím vytvářel tajnou paralelní strukturu. Podobně to měli salesiáni, k nimž patřil. Pokládám to za moudrou strategii, protože se díky tomu salesiánům povedlo pověřit některé členy, kteří pak potají formovali bohoslovce a podporovali jejich studia a věrnost kongregaci. Naopak některé kongregace, které neriskovaly, u nás víceméně úplně zanikly.

V knize trošku nabouráváte mýtus zlatých šedesátých let – alespoň co do perzekuce řeholních společenství. Proč taková vlna rozsudků přišla až kolem velké amnestie prezidenta Novotného v roce 1960?

Komunisté na začátku 50. let krutě vystoupili proti provinciálům a elitním teologům a chtěli odklidit řehole ze společnosti do internačních táborů. V druhé polovině 50. let pak ale komunisté sběrné tábory v Želivi nebo Králíkách rozpustili a řeholníci se měli ujmout různých dělnických profesí. Žili především v Praze, Brně a Ostravě a začali se znova potají scházet, modlit a usilovat o komunitní život. Zvláště na Ostravsko se díky zaměstnání v těžkém průmyslu dostaly řády, které zde nikdy předtím významně nepůsobily – třeba jezuité, těšitelé nebo petrini. Na začátku 60. let pak komunisté tyto buňky řeholí začali znova likvidovat v procesech, ze kterých si bratři odnášeli dlouhé tresty. Ostravský krajský soud v případě jezuitů vynášel i patnáctileté tresty – to je jako dnes za vraždu.

Vím, že se dlouhodobě věnujete handicapovaným. Je i v tom nějaká stopa sociální práce P. Františka Lízny?

Ne, můj vztah k handicapovaným začal již dříve díky mému bratrovi, který je lékařem. Koncem 90. let jsme navázali kontakt s Centrem sociálních služeb v Hrabyni, kde žije hodně vozíčkářů. Začali jsme pro ně pořádat výlety, protože jinak mnoho aktivit nemají. Párkrát ročně tedy posbíráme peníze na autobus a dobrovolníky – a vyrazíme. Děláme to už 25 let, v životě je důležité vytrvat. Snad se to bude dařit i dál. Mnozí dlouholetí účastníci zájezdů jako paní Verunka a Olinka už zemřeli. Někteří kamarádi jako třeba Milan jezdí celou dobu.

Kam jste se třeba vypravili?

Nejdůležitějším hlediskem je samozřejmě bezbariérovost, což není ani dnes úplně snadné zajistit. Elektrické vozíky mají třeba 80 kg a překonat tři schůdky není žádná legrace. Výzvou pro nás byly třeba Adršpašské skály nebo Trenčínský hrad. Nezapomenu, jak se nám před lety ve Vídni ztratil jeden vozíčkář i s průvodcem. Dělávali jsme i dvoudenní výlety. Jádrem dobrovolníků je moje generace, ale mám radost, že se čas od času přidá i někdo mladý. Snažím se k tomu vést i své děti, aby viděly utrpení druhých lidí a našly si cestu, komu budou v životě pomáhat. V poslední době mi pomáhají také Ukrajinci.

Kolik peněz musíte na takový zájezd sehnat?

Musíme nasbírat zhruba 30 tisíc Kč, ale naštěstí jsou výlety dotované. Kdybychom měli shánět plnou částku, nedoplatili bychom se. Kromě autobusu si připočtěte vstupné pro čtyřicet lidí a cenu za oběd v restauraci. Vše se snažíme usmlouvat na rozumnou míru, protože lidi z ústavu mají úplně minimální příjmy. Ono není také vůbec jednoduché domluvit s restaurací, že na určitou hodinu odklidí židle.

Shánění peněz a dobrovolníků mi připomíná vaši pomoc ukrajinským uprchlíkům, které jste ve farnosti Stará Bělá zasvětil poslední dva roky.

Tam se pohybujeme v mnohem vyšších číslech. Každý měsíc k nám teď chodí více než čtyři sta rodin – sbíráme tedy potraviny a poukázky pro více než tisíc lidí. Pořád mám ale díky Bohu kolem sebe spoustu ochotných lidí, kteří ukrajinské rodiny registrují, kontrolují pasy nebo pomáhají s rozvozem. Na třídění potravin se podílejí i ukrajinští dobrovolníci.

Jak si připomenete druhé výročí od ruské agrese?

V neděli 25. února na mši svaté ve Staré Bělé se budeme modlit za všechny padlé i zemřelé. V kostele budeme mít vyvěšené fotografie padlých synů, manželů a dalších obětí. Průběžně mi je posílají na WhatsApp, už mám asi dvacet snímků. Budeme za ně zapalovat svíčky a bude to asi hodně silné. Abychom předali i nějaké povzbuzení, chystáme také potravinovou pomoc.

Jak se vyrovnáváte osobně s tím, že se válka vleče a brzký spravedlivý mír se nedá očekávat?

Euforie první úspěšné ukrajinské protiofenzívy je pryč. Z východní Ukrajiny přijíždějí stále noví lidé, žije se tam velmi těžko nejen kvůli bombardování. Každý den na vlastní oči vidím, že je potřeba dál pomáhat. Dnes v noci mi psala jedna Ukrajinka s prosbou o zprostředkování akutní psychologické pomoci. Mnoho těchto rodin přijíždí i ze vzdálenějších míst v našem regionu, jen aby si odnesli jídlo v hodnotě pár set korun.

Vidíte jako historik paralelu s jinými emigračními vlnami?

Studentů se často ptám, co by si vzali s sebou, kdyby museli utíkat. Dům ani zahradu si nevezmou a já bych musel nechat doma svou knihovnu. Češi zažívali také řadu migračních vln. Po roce 1948 tisíce lidí utekly do Německa a Rakouska, kam jsme předtím vyhnali tři miliony Němců. Čechů tedy museli mít plné zuby a mezi emigranty rozhodně nebyli jen intelektuálové a političtí vězni. Dočkali se ale přijetí, a dokonce se pak stal exil centrem šíření samizdatu a dalších dobrých vlivů. Snažím se to stále připomínat, abychom byli i my dnes otevření. Lidem z Ukrajiny přeji, aby se dočkali šťastného návratu domů, o kterém většina mluví. Čím déle bude ale válka trvat, tím to budou mít s návratem těžší.

VOJTĚCH VLČEK (*1976) je historik a středoškolský učitel. Ve farnosti Stará Bělá od jara 2022 věnuje velkou část volného času pomoci ukrajinským uprchlíkům na Ostravsku. Ústav pro studium totalitních režimů vydal spolu s Ostravskou univerzitou v loňském roce knihu Perzekuce mužských řeholí komunistickým režimem 1948–1964 v českých zemích a v kontextu jejího vývoje v zemích sovětského bloku, ve které Vlček shrnuje velkou část svého dizertačního výzkumu.