Mnich totiž nežije jen v chórové lavici. Brunovi spolubratři zrovna zaháněli hlad a naše povídání doprovázelo cinkání mikrovlnky.

Michal Giacintov alias bratr Bruno je konvertita. S křesťanstvím se potkal poté, co ho poměrně rychle coby nezvladatelného osmiletého kluka vyexpedovali z jednoho skautského oddílu – jak přiznává. „Nové místo“ mu našla maminka při procházce na nástěnce kostela v Olomouci-Hejčíně, kde místní křesťanský oddíl poptával kluky. „To bylo moje veliké štěstí, tam jsem se chytl. Když se pak jelo na tábor a slavily se tam mše svaté, chtěl jsem strašně moc zjistit, jak chutná eucharistie. Ale vedoucí mi řekli, že ke svatému přijímání chodit nemůžu,“ popisuje Bruno. Zjišťoval proto, co má „pro to“ udělat. „Z tábora jsem přijel s tím, že budu chodit na nábožko a nechám se pokřtít, abych taky mohl ochutnat. Tím to začalo, a pak se to všecko nějak zvrtlo a já jsem skončil v klášteře,“ bere to Bruno se smíchem trochu hopem.

Rodiče tenkrát jeho rozhodnutí chodit do náboženství přijali nikoliv s pochopením, ale přímo s radostí. „Ono to pro ně znamenalo, že od toho mého zlobení budou mít na další odpoledne v týdnu klid, protože vypadnu někam na bezpečné místo, kde nejspíš nic neprovedu,“ popisuje Bruno. Jak přiznává, pořád se s ním táhlo, že je „hodně živelný typ“. „A po pravdě řečeno mi to zůstalo i v tom benediktinském hábitu,“ usmívá se. A kde poznal řeholní život? Opět na skautském táboře. Mnišství bylo táborovým tématem, když mu bylo jedenáct a přecházel od vlčat ke skautům. Bylo to prý hodně intenzivní seznámení.

Vstup. Pak výstup. Pak zase vstup

Semínko bylo zaseté, ale pořád ještě nevzešlo. „Břevnov mi na mysl přišel jen jako slovo, když mi bylo šestnáct roků. Byl jsem na skautské akci s rovery a navštívili jsme jeden hřbitov. Modlil jsem se tam a najednou mě napadlo: Břevnov. Nic víc. Teprve pak jsem začal pátrat, co mě to napadlo, jaký je to klášter a kdo tu žije. Ale dalších šestnáct let pak trvalo, než jsem tam vstoupil. Tedy poprvé,“ napíná vyprávění Bruno. Období, které tomu předcházelo, popisuje jako sérii pokusů, omylů, špatných rozhodnutí a pak ještě horších rozhodnutí. „Byl jsem vlastně pořádný pankáč, ale číro jsem nikdy nenosil, protože na to jsem nikdy neměl na hlavě dost materiálu,“ směje se své holé hlavě s tím, že s jeho životem to bylo dost ode zdi ke zdi. Zjistil, že manželství asi nebude „jeho cesta“. Mezitím ale také vystudoval teologickou fakultu, pracoval pro Radio Proglas nebo pro Charitu v České Kamenici.

„Do kláštera jsem chtěl vstoupit hned po maturitě,“ vrací se ve vzpomínkách před divočejší životní periodu. Ale to ho představený benediktinů Prokop Siostrzonek zastavil, že je to příliš brzo, aby šel studovat a osahal si život. „Vrátil jsem se tam v šestadvaceti, ale záhy jsem zase z řádu vystoupil. Zkoušel jsem to ještě u kapucínů, ale to také nevyšlo. Byl jsem pořád vnitřně nezralý a nepřipravený stát se řeholníkem. Nakonec jsem až ve 32 letech zakotvil znovu tady na Břevnově. Prokop Siostrzonek mi řekl:,Dáme tomu šanci.‘,“ vypráví Bruno o své nesnadné cestě do komunity. Jak říká, nikdy nechtěl být diecézním knězem. „Chtěl jsem žít ve společenství, patřit do party, žít s druhými. Být sám na faře a koukat se do zdi, o to jsem moc nestál,“ přiznává.

Kněžství v řeholi

Knězem se ale Bruno Giacintov nakonec stal. Loni v září. „Kněžství a zasvěcený život jsou dvě různá povolání. Pro mě bylo hlavní to povolání k řeholnímu životu. A snad nikoho nepohorším, když řeknu, že kněžství je vlastně takový apendix mého řeholního života. Nechci ho nějak zlehčovat, ale prostě důležitější pro mě je ta řehole. Takže to přišlo jako bonus, možná jako dezert na závěr slavnostní hostiny,“ vypráví energicky.

Jak říká, na kněžskou roli si stále zvyká. „Hlavně ty zpovědi! Lidé se jeden druhému moc neotevírají, držíme si hodně fasády a dbáme o svou tvář. Ve zpovědi ji ztrácíme a já mám pak tu výsadu, že nahlížím do nitra lidí, do jejich pravdivého bytí. Je to náročné, ale vlastně hrozně hezké. V lidech se skrývají neskutečné poklady. Na druhou stranu někdy cítím bezmoc,“ popisuje a doplňuje, že je rád, že se ke zpovídání dostal vlastně až ve zralém věku. „Bohu díky, že se to nestalo dřív. Měl jsem černobílé vidění světa, věděl jsem snad nejlépe ze všech, co je dobře a co špatně, jak rázně zakročit a zlu okamžitě zakroutit krkem. Byl jsem radikální. Teď díky tomu, že jsem starý kůň, jsem tomu Božímu milosrdenství blíž,“ reflektuje.

Bruno Michal Giacintov je součástí devítičlenné komunity na Břevnově. Party mužů různého věku, zájmů i povah. Oslovení „bratře“ bere za přesný popis toho, jaký k sobě mají vztah. Na své řádové jméno, které vybíral společně s opatem, je zvyklý. Od spolubratrů a farníků slyší na Bruna, mezi skauty je Supo, což je zkratka pro Supermana, a od svých čtyř mladších sester a rodičů slyší na Michala. „S křesťanstvím a zasvěceným životem jsem rodinu otravoval od šestnácti a mám za sebou dva pokusy a omyly, tak si už na můj řeholní život zvykli. A první vlaštovkou mezi nimi je maminka, která se před pěti lety nechala pokřtít,“ prozrazuje.

Šťastný chlap

Sedm let už tedy Bruno Giacintov žije s benediktiny na Břevnově a říká o sobě, že je „pozdní sběr“. Mezi jeho současné povinnosti patří ráno a večer odemykání a zamykání zahrady. Pečuje o mládež a pracuje se skauty, kteří jsou v jeho životě a povolání, jak říká, velmi důležití. Učí také náboženství a v klášteře má na starosti hosty. A od září k jeho životu patří služba farního vikáře, tedy kaplana u sv. Markéty, a tedy i běžná kněžská práce. „Užívám si to plnými doušky, protože moje hledání bylo dlouhé a s řadou slepých uliček. Musím říci, že jsem vlastně nesmírně šťastný chlap a jsem rád, že už mám věčné sliby. Dávají mému životu jiný rozměr. Vážím si toho, že jsem tady dostal druhou šanci, a mé povolání má pro mě i větší váhu, než kdybych se stal řeholníkem na první dobrou – ta cesta byla pro mě opravdu důležitá a těžká,“ uzavírá břevnovský řeholník.