A do života skočí po hlavě a po svém. Někdy se přitom vydají po stezkách, které z pohledu rodičovského vedou někam docela jinam, než k čemu je vychovali. Zahrnuje to i opouštění víry. Co teď s tím? Lamentovat, napomínat, korigovat, hrozit a odmítat? Manželský a rodinný poradce a jeden ze zakladatelů Centra pro rodinu a sociální péči v Ostravě Jan Zajíček níže v rozhovoru upozorňuje na rodičovské slepé uličky a na stezky, které končí nad propastí či srázem. A nabízí způsoby, jak se jim vyhnout.

Při našem rozhovoru vyprávěl o cestě dětí k „potvrzené“ dospělosti: „Syn vidí v otci do deseti let krále, kterého obdivuje a napodobuje. Potřebuje s ním být a získat jeho dovednosti. V pubertě pak vidí ve svém otci soka, kterého musí nutně porazit, zvítězit nad ním – a moudrý otec mu to dovolí. Když se tohle podaří, je pak důležité, aby otec uměl říci: ‚Jdi! Jsi dobrý, jsi dokonce lepší než já a zvládneš situace, které před tebe život postaví. Jsi hotový muž a já ti věřím,‘“ vysvětluje Jan Zajíček. U dcery je to podle něj obdobné. Té řekne: „Jdi! Jsi báječná a krásná žena, která zvládne žít svůj skvělý život podle své volby, a já tě posílám do života s tím, že to jistě zvládneš. Máš k tomu mé požehnání.“ Když takovou svobodu dospívající děti nedostanou, je to – jak říká Zajíček – ke škodě všech. Ve své terapeutické a poradenské praxi pracuje s takto „nepotvrzenými“ lidmi, kteří se pachtí a snaží se toto uznání získat někde jinde. Většinou prý marně a je pak bolestné vidět, jak za sebou pálí mosty, ničí své i cizí životy a dělají až neuvěřitelné věci. O některé se s námi rozdělili naši respondenti, kteří nám a našim čtenářům pod podmínkou anonymity svěřili své příběhy a postřehy, které na této straně také přinášíme.