Jestliže se před dvěma lety touto dobou předvídalo něco do budoucna, pak velice těžké vládnutí pětikoaličního projektu premiéra Petra Fialy a možná i jeho brzký rozpad. Nyní vláda vstoupila do druhé poloviny svého mandátu a svým způsobem je toto samotné konstatování velkým úspěchem. Právě Fiala totiž svou konsenzuální politikou, která byla často označována spíše za slabost, drží kabinet pohromadě. I prezident republiky Petr Pavel v novoročním projevu ocenil, že veřejnost je ušetřena koaličních svárů.

I na tom je ale možné ukázat, že tak jednoduché to přece jen nebude. Zároveň totiž prezident Pavel mluvil o tom, že by Česká republika měla splnit svůj závazek přijmout společnou evropskou měnu euro a všímat si více problémů mladých, z nichž jedním je nedostupnost bydlení a nemožnost ekonomického osamostatnění. To je ale spíše dost velká rukavice vhozená přímo do nervového ústrojí vládní koalice. Právě v těchto otázkách se neshodne téměř na ničem.

Další fatální kompromisy by mohly přinést také další rozčarování voličů jejích stran, jak už se stalo při tzv. konsolidačním balíčku, se kterým nakonec nebyl spokojen nikdo – pro někoho byl příliš neambiciózní a pro jiného bezmála likvidační. Tak už to s drastickými dohodami bývá. Projevilo se to na dalším poklesu preferencí vládních stran a žehráním na zradu voličů.

Přesto vládním stranám hodně pomáhá, že jsou v zásadě v podobné situaci, v jaké byly za časů předchozí vlády, kdy politické scéně (podobně jako dnes) dominovalo hnutí ANO tehdejšího premiéra Andreje Babiše. Ten sice horkotěžko sestavil koalici, ale svých partnerů si nevážil, přivlastňoval si celou vládu a soustavně je shazoval. Ti pak ve volbách propadli a vzali s sebou přes osm procent voličských hlasů. ANO je sice nadále nejsilnější, ale nemá s kým vládu sestavovat.

Tehdejší opozice na tom ale byla podobně, byla roztříštěná, neakceschopná a neměla ani jasného lídra. To se změnilo právě ve vládním poločase, kdy se začaly rýsovat volební koalice, díky kterým naopak žádný hlas nepropadl. Proto existuje současná vláda a naopak její opozice má problém.

Jaká je alternativa?

Hnutí ANO a konkrétně Andrej Babiš nejsou úplně standardními politickými subjekty – už jen tím, že začínali jako pravicové a nyní na sebe vážou levicové voličstvo. Babiš je původně velkopodnikatel a každý jeho politický krok byl nějak provázen konfl iktem zájmů. Podobně je na tom SPD Tomia Okamury, který nalezl díru na trhu radikálních politických proudů, a samotnému Babišovi se s ním do koalice nikdy nechtělo.

Vláda tedy nemá alternativu a to uznávají i její poněkud zoufalí kritikové. Proto se také občas otevře otázka, zda by neměl vzniknout nějaký další politický projekt, který by nebyl provládní, ale nebyl zároveň spojen ani se stranami současné opozice. Na jeho založení je už ale spíše pozdě a ty stávající, jako třeba Přísaha nebo staronová SOCDEM, procenta v preferencích nenabírají. Pravdou nicméně zůstává, že kdyby se k tomu všemu vládní strany ještě začaly přít, byla by to jistá cesta k volebnímu neúspěchu.

Ostrý test

Jaký ale budou mít dopad kompromisy, to se možná brzy prověří u voleb do Evropského parlamentu. Tam pod velkým tlakem z vládního prostředí bylo nakonec odsouhlaseno pokračování pragmatické volební značky SPOLU. Jenže právě na evropských tématech, včetně zmíněného eura, se strany tohoto uskupení nejvíce rozcházejí. Jak na to budou reagovat voliči, když budou mít odevzdat hlas, aniž by věděli, jakému programu ho vlastně dají? V evropských volbách jich bývá sice podstatně méně než v těch domácích, ale o to větší mají vlastní pohled a motivaci.

Symbolicky si aktuální krizi prožívá také KDU-ČSL tváří v tvář tlaku na odvolání ministra práce a sociálních věcí a svého předsedy Mariána Jurečky za pokračování vánočního večírku v době střelby na pražské filozofické fakultě. Jakkoliv všichni uznávají jeho vážnou politickou chybu, odvolání předsedy strany z vlády by mohlo znamenat vážnou destabilizaci. A co je nejhorší, strana se začíná rozcházet v názoru, jestli kvůli tomu třeba neuspíšit sjezd. A jak už bylo mnohokrát řečeno, nejvíce stranám i vládám vždy škodí, ne když zaujmou jasné stanovisko – to, či ono –, ale když se začnou vnitřně přít.

Druhý poločas vlády a trojí blížící se volby v něm budou zajisté rozhodující pro odpověď na otázku, jaká bude vláda příští. Konsenzuální politický um premiéra Petra Fialy bude procházet dalšími zatěžkávacími zkouškami.