Spor by měl být dobře řešitelný, pokud zesnulý napsal správným způsobem závěť, tak, že je nenapadnutelná, vhodně uložená a přístupná. Je dobré si v rodině říci, že napsání závěti není jakýmsi předčasným „odesláním živého na onen svět“, ale dobré opatření proti neshodám, až dotyčný zemře. Co ale dělat, když tomu tak není? Ten, kdo se cítí nějakým způsobem ochuzen o dědictví, by udělal dobře, pokud by se pokusil čelit situaci s určitým nadhledem. Sám by si měl uvědomit, zda a jak ho vidina dědictví okouzlila. A přiznat si, že bez toho, oč se snad bude v dědictví přetahovat, doposud nejspíš…