SAMOTA

„Bála jsem se, že nepřijdete,“ usmívá se starší žena na tři koledníky a mezitím, co zpívají, podává z botníku tři igelitové sáčky naplněné sladkostmi. „Tady máte něco na zub a energii do školy,“ předává dětem balíčky. „A ty si Anička, ty chodíš do třídy s naší Evičkou, že? Učí se dobře? Ona byla taková šikovná a hodná... Ani nevím, jak dlouho jsem ji neviděla, a to bydlíme pár metrů od sebe,“ pokračuje v samomluvě žena. „Něco se pokazilo. Nevím co. Zůstala jsem sama. Ještěže přijdou z Charity a přinesou oběd. Bez nich bych byla jako kůl v plotě. A to mám vlastní krev pod kopcem,“ hlesne. Ve vteřině však změní zadumaný výraz v obličeji v radostný úsměv. „To jsem ráda, že jste přišli, a zazpívejte mi ještě jednou. Že to pro mě uděláte...?“

POČASÍ

Saša je jedna z pravidelných vedoucích Tříkrálových skupinek. Přistěhovali se s manželem už před mnoha lety z Brna. Říká: „Zažili jsme za ty roky, co chodíme, už snad všechno možné počasí. Od jarního sluníčka přes déšť až po sibiřskou zimu. Jednou jsme se ráno chystali na koledu a na teploměru bylo -28 stupňů Celsia. Říkáme si, že počkáme a uvidíme. Za hodinu už bylo jen -26, tak jsme vyrazili. Děti z toho nejprve nadšené nebyly, ale pak se rozdováděly, skákaly do sněhu, válely se v něm. Když vyšly na sluníčko, byly celé nadšené, jak se krásně oteplilo. Bylo -21 stupňů Celsia. Ještě v pravé poledne ukazoval teploměr na sluníčku symbolických -12 stupňů. Prostě pohoda,“ směje se.

DĚTI

Písničku si lehce zopakují doma při oblékání a jde se na to. První dva tři domy to ještě nebývá ono, ale pak se děcka rozjedou. Začne je to bavit. Mladá maminka se svou skupinkou obchází každý rok celé údolí. Je to milá tradice. Upevňuje místní pospolitost. Starousedlíci se na malé koledníky těší, znají je. Je to pro ně příležitost popovídat si. Mnohdy totiž žijí sami. Někteří jsou upoutáni na lůžko. Ne všechny takové návštěvy jsou pro děti příjemné. Ne vždy jsou domovy starých lidí voňavé a uklizené. Často vidí pláč z dojetí. Ptají se: „Mami, proč tam musíme jít, proč pláčou?“ A maminka vysvětluje, že život ve stáří bez pomoci druhých bývá těžký, že pláčou dojetím a radostí. Příští rok dojdou zas, ale staříček, stařenka už není. Odešli na věčnost. Dětem je líto, že už jim letos nemohly zazpívat a mají radost z toho, že loni to udělaly.