Jak napomoci tomu, aby diváci Tříkrálových koncertů ČT zůstali štědrými?

Za tu dobu, co příspěvky natáčím, jsem pochopila, že dárci potřebují především vidět, že jejich pomoc má smysl. Chtějí, aby byly jejich peníze využité opravdu efektivně a doputovaly k lidem, kteří mají před sebou nějakou perspektivu. Každý má rád šťastné konce, takže pokud má příběh alespoň to pověstné „světlo na konci tunelu“, lidé se do sbírky zapojí snáz a s ochotou. I proto se s realizačním týmem snažíme vybírat takové lidské příběhy, ve kterých je kus naděje. Ty diváky oslovují a otevírají nejen jejich srdce, ale i jejich peněženky. A to i v této nelehké době.

Některé lidské osudy však nebývají příliš radostné. Je těžké představit tyto příběhy divákům slavnostního benefičního večera, při kterém zazní veselý Tříkrálový koncert?

Ale přece i neradostný osud může v sobě skrývat naději. Pro mě bylo kdysi šíleně těžké natočit příběh rodiny, které dožil jeden z jejích členů v charitním hospici. Paradoxně se z toho vyklubalo velmi krásné natáčení. Rodina do hospicu stále chodí, navštěvuje řádové sestry, které se staly de facto její součástí a ten pocit smíření a pochopení byl myslím cítit i z obrazovek.

Na jaké příklady využití Tříkrálové sbírky se mohou diváci letos 7. ledna těšit?

Příběh od narození handicapovaného Daniela ukazuje, jak potřebná je pro jeho rodiče pomoc Charity. Díky stacionáři v Jeseníku, který se brzy přestěhuje do nové budovy, si Danielovi rodiče mohou na chvíli oddechnout, mají více času i na další dva syny a Danielova maminka může dokonce chodit do práce. Hrdinkou druhého příběhu je Jana - maminka, která čelila domácímu násilí, ale nakonec v sobě našla sílu odejít i s dětmi do azylového domu v Brandýse nad Labem. Tam získala nejen zázemí a podporu, ale za pomoci tamních pracovníků našla i ztracené sebevědomí a novou práci. Teď se i s dětmi těší na nový život, který má díky pomoci Charity před sebou. Do třetice vám představíme Mariana, který po různých životních peripetiích a těžkých zdravotních problémech našel nejen nový smysl života, který mu dává kromě jiného práce v chráněné dílně, ale i přítelkyni. Žijí běžný život v chráněném bydlení a štěstím jen září. A paní ředitelka Charity Česká Kamenice, která Marianovi kdysi podala pomocnou ruku, prozrazuje tajemství úspěchu práce s klienty: „To nejdůležitější, co jim nabídneme, je vztah, aby prožili, že jsou milováni.“

Které z desítek příběhů patnáctileté řady vás zvlášť oslovily? Na které ráda vzpomínáte?

Za každým příspěvkem se skrývá silný lidský příběh. Bylo jich mnoho, které se mě hluboce dotkly, ale pokud mám vypíchnout jeden... Pro mě je dodnes skutečným andělem Anna Srbová z Plzně, která pomohla Honzovi s Olinkou ke spokojenému životu, ačkoli jejich začátky byly hodně složité. K jejich příběhu jsme se po čase rozhodli vrátit, abychom viděli, zda se nějak vyvíjí. A nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem po pěti letech viděla, že jsou Honza s Olinkou spolu, šťastní, jen už bez dluhů a ve vlastním bytě. To bylo nejvíc!