Už vaše příjmení zní česky. Mají to tak i další lidé u vás ve farnosti?

Ano. Jsem farářem při kostele Nejsvětější Trojice v Cornhillu v Texasu, která je historicky česko-německá. Založili ji moravští přistěhovalci v 80. letech 19. století. Nedaleko od nás jsou vesnice Hostyn, Praha, Frenstat, Roznov nebo Radhost.

Kdy jste se poprvé podíval do Česka?

Vždycky jsem toužil poznat místa, odkud moji předkové pocházeli. Když jsem byl v roce 1995 vysvěcen na kněze, přišel za mnou jeden muž s moravskými kořeny, jmenoval se Alden Smith a nabídl mi, abych jel s ním. Do Československa jezdil už za totality, takže měl velké zkušenosti. Dokonce zažil v Praze události srpna 1968. Poprvé jsem tedy vyrazil s ním a na Moravu jsem se vracel i v dalších letech. Začal jsem poznávat místní církev a seznámil se s tehdejším vedením kněžského semináře v Olomouci.

Když jste sem přijel poprvé v roce 1996, byl to pro vás kulturní šok?

To bylo teprve sedm let po vašem přechodu k demokracii. Vzpomínám si, že lidé u vás byli tehdy mnohem uzavřenější a chladnější. Za ty roky, co sem jezdím, vypadají už šťastněji. Ale z každého reproduktoru tady slyším skoro jen americkou hudbu. V jistém ohledu narazím na některé moravské melodie častěji v Texasu než zde. Pamatuji si také, kolik malých obchůdků v Česku fungovalo v 90. letech a dnes je vytlačily supermarkety.

Jezdíte sem pravidelně skoro každý rok. Na jaká místa se rád vracíte?

Především navštěvuji primice novokněží, kteří k nám přijeli coby jáhni. Rád se tu potkávám s kněžími, které jsem za ty roky poznal. Zajímá mě, jak se jim ve službě daří. Rád se ale podívám také na Svatý Hostýn a místa, odkud má rodina pochází. Přímo v Novém Hrozenkově jsem byl asi třikrát. Mí čeští přátelé – P. Aleš Písařovic a P. Lukáš Jambor – mi pomohli najít místa, kde má rodina žila. Vzali mě třeba do jedné restaurace ve Zlíně a ptali se mě, jestli cítím něco mimořádného. Říkám, že je to tu příjemné. „Ale ještě něco víc?“ doptávali se. Pak mi prozradili, že ve stejném domě žili mí pra-pra-pra-pra-prarodiče.

Tak se tedy zrodila tradice výjezdů nově vysvěcených jáhnů na zkušenou do Texasu?

Ano, v roce 1999 přijeli první dva a od té doby se jich u nás vystřídalo 68. Tímto programem se snažím aspoň trochu odvděčit zemi svých předků. Dali mi totiž to nejcennější – víru.

Jak tyto stáže jáhnů mezi krajany v Texasu vypadají?

Skupinka jáhnů přijížděla obvykle uprostřed července a do Česka se vracela na konci srpna. S covidem se pobyty trochu zkrátily. Program má několik cílů: pomoct jáhnům s angličtinou, ukázat, jak se Moravané do Texasu dostali, a představit, jak dnes naše komunity žijí. Jáhni se také přesvědčí o pohostinnosti lidí v Texasu. Jsme ve skutečnosti daleko milejší, než jak vypadáme ve filmech. (směje se)

Základem je tedy pobyt ve farnosti…

Ano. Na vlastní oči mohou vidět, v čem spočívá život v naší velké farnosti. Slouží jako jáhni při liturgii a s lecčím pomohou. Jezdíme ale také na výlety – do Houstonu a tamního vesmírného centra, hlavního města Austinu nebo Corpus Christi… Část pobytu prožijeme také ve velkoměstských farnostech, do kterých patří třeba i šest tisíc rodin! V jedné z nich teď jako kaplan působí i můj synovec.

Co to pro krajany znamená, že za nimi jáhni přijíždějí?

V Texasu máme stále lidi, kteří mluví česky. Je pro ně velmi důležité vyprávět jáhnům příběhy svých rodin, ale také naslouchají, jak se žije v Česku dnes. Vypadá to, jako by mezi nás přijely celebrity.

Přijela jáhenská skupina i letos?

Letos byly dokonce dvě. První se dostavila v srpnu a druhá v listopadu – a myslím, že v obou případech to byl moc hezký čas. Navštívili jsme osvědčená místa a hlavně navazovali kontakty. Jáhnům a jednomu novoknězi jsme se snažili ukázat naši kulturu. Většina z nich mnoho nevěděla o dějinách migrace do Texasu z rakouskouherského mocnářství a Československa. Je to ale oboustranné – i já jsem se od letošních hostů mnoho naučil.

Jak byste tedy popsal moravskou kulturu v Texasu?

Vychází ze zemědělského prostředí, kde se tvrdě pracuje. Naši kulturu výrazně tvoří polky, valčíky a muzika. Máme slavné kapely jako Jodie Mikula Orchestra a další. Je to vidět na svatbách, které se u nás slaví ve velkém stylu – účastní se stovky lidí. Hudba je tedy nejživější projev tradice, ale s Moravou je spojena i naše víra.

Jak se to projevuje ve farnosti?

Každou neděli zpíváme alespoň dvě české písně. Některé byly složeny až v Americe, jiné zase pocházejí z Česka, jen je dnes zpíváte s jinými slovy. Moravané v Texasu používají docela zastaralý jazyk. Jednou za rok také sloužím mši svatou v češtině – 14. února, kdy je ve všeobecném římském kalendáři památka sv. Cyrila a Metoděje. Po mši pak máme vždy farní slavnost a večeříme klobásky, fazolky, brambory a také koláče (kolaches). Předloni za mnou přišli snoubenci, že si chtějí svůj svatební slib říct v českém jazyce, a rád jsem jim vyhověl. Občas se modlím česky také při pohřebních obřadech.

Je tento vztah k tradici podobně silný také u jiných národnostních skupin v Texasu?

Myslím, že naše kultura se udržela i díky tomu, že jsou moravské písně velmi radostné. Lidé se při nich mohli na chvíli odpoutat od každodenní dřiny a dostat se „do jiného světa“. Moravská komunita v Texasu si svou identitu udržuje silněji než třeba naši sousedé z původně německé vesnice. Ale je pravda, že ubývá lidí, kteří znají český jazyk, a svůj vliv má i stěhování.

Jak se tedy farnost mění?

Poblíž naší farnosti budují tisíce nových bydlení. K nám do Texasu se stěhuje mnoho lidí z Kalifornie nebo severovýchodního pobřeží. Přibývá také lidí asiatského nebo afroamerického původu. A samozřejmě Hispánci. Myslím, že za pár let budeme sloužit mše svaté i ve španělštině.

Víte, kolik je v Americe kněží původem z českých zemí?

Ano, máme dokonce vlastní Česko-americkou asociaci kněží. Je nás zhruba sedm desítek, ale schází se nás méně. Z našich řad vzešli také dva biskupové: Gary Janak je pomocným biskupem v San Antoniu a Patrick Zurek je diecézním biskupem v Amarillu.

Jak ve farnosti aktuálně prožíváte advent?

Opět platí, že naše moravské kořeny se nezapřou při zpěvu. Rádi třeba zpíváme „Z Nebe posel vychází“ nebo „O čem dávní proroci“. Nedělní mše svaté také začínáme hymnem „Ejhle, Hospodin přijde“.

Co dalšího patří k adventu ve vaší farnosti?

Samozřejmě svatý Mikuláš. Mnoho lidí i v naší komunitě připravuje dětem balíčky s jablky, pomeranči, banány, sladkostmi a třeba s pár drobnými mincemi. Dříve jsem působil ve farnosti, kde jsme měli chrám sv. Mikuláše. Podle české tradice nás tam navštěvoval Mikuláš, anděl i čert. Pro děti také chystáme program při adventních bohoslužbách.

A jaké u vás bývají Vánoce?

Na vánoční bohoslužby přichází mnoho lidí, takže v mé farnosti míváme obvykle čtyři mše svaté ze slavnosti Narození Páně. Jedna z bohoslužeb je určena zvlášť pro děti a na konci pro ně máme připravené malé dárečky. Na půlnoční mši zpíváme české a moravské písně. Vánoce jsou ale pochopitelně také rodinnými svátky. Když jsem byl malým chlapcem, mívali jsme doma u štědrovečerního stolu rybu. Dnes už ale u nás tuto tradici mnoho lidí nedrží. P. STEPHEN NESRSTA je knězem diecéze Austin. Kněžské svěcení přijal v roce 1995 a stará se o česko-německou farnost v Cornhillu. Od konce 90. let hostí ve farnosti jáhny – především z Moravy a Slezska. Letos v létě dostal na Velehradě Pamětní medaili ČBK za dlouholetou obětavou podporu moravských a českých jáhnů a novokněží.