Milost

Co to znamená? Popsal bych to těmito čtyřmi slovy.

Překvapivá pozornost. Přestav si, že by ses rád setkal s nějakou velkou osobností. Rád bys toho člověka někde alespoň potkal. Ale říkáš si, jestli by měl vůbec čas a chuť věnovat ti pozornost a dát se s tebou do řeči. A najednou u tebe ten člověk zazvoní u dveří. Usmívá se a chce vejít dál. Vážil dlouhou cestu, jen aby se s tebou setkal. Nejde náhodou kolem, přijel jen pro tebe. To je milost. Překvapivý dar, ze kterého mám opravdu radost a který vlastně odpovídá na tu nejhlubší touhu, která ve mně je.

Pramen inspirace. Milost, tedy ona nečekaná návštěva té osobnosti, není jen něco pasivního. Spíše jde o zvláštní impulz, který ti dodává odvahu, aby ses dal do nějakého díla nebo vydal na nějakou cestu. Je to nápad, inspirace, co a jak udělat či vyřešit. Zároveň však milost nepůsobí jen na začátku. Je to pramen, který se stává potokem, který tě provází na celé další cestě. Stále znovu a znovu v nejrůznějších situacích, které na té cestě potkáváš, tě zve ke spolupráci a dává ti sílu, odvahu a schopnost dobře pokračovat.

P. JOSEF PROKEŠ, administrátor farnosti Vodňany

Svatost

Kdybychom se lidí ptali, kdo chce žít naplněným životem, málokdo by asi nechtěl; zatímco otázka „kdo chce být svatým“ vzbouzí spíš rozpačitý smích. Jak to, jde-li vlastně o totéž? Vždyť svatost je plnost lidství, je uskutečněním nádherného Božího záměru s člověkem, jímž je „živoucí člověk“ (sv. Irenej).

Nejde tu o bezchybnost, o jakési ideální lidi. Říká se, že ne všichni svatí dobře začali, ale všichni dobře skončili. Hlavní je, že zachytili láskyplný Ježíšův pohled a neuhnuli před ním, nezaplácli jeho výzvu ničím stvořeným. Naopak mu dovolili, aby je dál přitahoval, motivoval, usvědčoval, nutil je „opouštět komfortní zónu“, růst v lásce… Takže Ježíšův učedník či potenciální světec může být mladý i starý, prostý i geniální, může bydlet v paláci i pod mostem (někteří stihli obojí). Jisté je, že středobodem všeho už není on sám, ani dílo jeho rukou, ani jeho plány, ale Kristus a jeho dílo. Svatý se naučí čerpat u Pramene, takže z jeho nitra plynou proudy živé vody … (srov. J 7,37-28).

KATEŘINA LACHMANOVÁ, teoložka a psychoterapeutka

Boží království

Ježíš hlásal evangelium Božího království anebo také Boží Království je mezi vámi. Nejde tedy o politické království podle historických představ, ale o Boží přítomnost a jednání v životě člověka. Boží království je pak přítomnost lásky, pravdy, svobody, odpuštění, spravedlnosti, naděje v životě lidí, nakolik ji do svého života každý vpustí a realizuje. Boží království je tedy již částečně přítomno tady a teď v tom, co žijeme v situacích a vztazích, nakolik jsme to dovolili. Například nakolik jsme se naučili a dokázali milovat, odpouštět a čelit zlu v jeho rozmanitých formách v celém vesmíru. Zároveň toto království očekáváme v plnosti, která tu ještě není. Pokud ale existuje Bůh, tak musí existovat i tato plnost. Jinými slovy: Boží království je obrazně prostředí nejskvělejší trvalé absolutně dobré existence, která je našim očím zatím většinově skrytá, zčásti ji však už zahlížíme v Dobru přítomném ve světě, v našem životě – a to natolik, nakolik jsme se naučili být dobrými lidmi.

P. MICHAEL ŠPILAR, farář u kostela sv. Františka z Assisi v Praze

Modlitba

S otázkou „Co je to vůbec modlitba?“ se setkávám poměrně často, koneckonců je to jedno z nejskloňovanějších slov křesťanské praxe. Svému protějšku z ne-církevního prostředí na úvod nejraději nabízím definici, ke které často docházíme s dětmi v mých katechetických skupinách (děti jsou totiž skvělí teologové!): modlitba je možnost nebo způsob, jak si můžeme s Bohem povídat – a on s námi taky. A když téma v těchto dětských setkáních rozvíjíme, dojdeme i k odpovědím na další otázky, které zpravidla přijdou na pořad dne: Proč modlitba? Protože když s někým navážu vztah a mám ho rád, chci s ním mluvit, poslouchat ho, potkávat se s ním. Je to povinné? Není, ale bez kontaktu s druhým i ta největší láska z naší strany umře. Není ti líto času? Není, i když si ho někdy těžko hledám – na někoho, na kom nám záleží, si ho vždycky najdeme. Musí se to dělat určitými slovy? Ta nám mohou pomoct, když je to potřeba, ale jinak Bohu řekni všechno, jak potřebuješ. Nejde mi modlit se! Zkoušej to znovu; četli jsme přece v Písmu, že kdo klepe, tomu se otevře!

LENKA JEŘÁBKOVÁ, vedoucí Katechetického střediska Arcibiskupství pražského

Spása

„Takže tebe zajímá pojem spása, ano?“ ptám se nevěřícího kamaráda.

„Ano, vůbec nevím, co si pod tím mám představit,“ odpovídá.

„Dobře, možná bychom to mohli nahradit slovem ‚záchrana‘“.

„Záchrana? Ale před čím?“ ptá se udiveně kamarád. „Záchrana před smrtí,“ odpovídám.

„Před smrtí? Všichni ale musíme umřít!“ nedá se on.

„To ano. Ale přemýšlel jsi někdy nad tím, co bude po smrti? Jenom prázdno, nebytí? Nebo převtělení do někoho jiného? – To jsou přece moc důležité otázky, nad kterými by se občas měl zamyslet každý.“

„Dobře, ale pokud skutečně po smrti existuje nějaké nebe, jak si to myslíš ty, tak se přece můžu zachránit sám. Nemusím být věřící, abych dělal dobré skutky. A za ty se tam jednou – pokud nějaké nebe je – dostanu, ne?

„Já důvěřuji někomu, kdo tomu rozumí lépe než my dva. Věřím Ježíši, protože on podstoupil smrt a jako jediný člověk nad ní zvítězil. A on mi říká, že je potřeba ho vírou přijmout. Jen on nám může otevřít cestu do plného života a radosti v nebi,“ říkám na to. „A navíc – spása, to je záchrana i před zlem, které každý v sobě v nějaké podobě neseme. Pokud pozvu Ježíše dál – i do špinavých a ošklivých věcí v mém srdci –, věřím, že nikdy nedopustí, aby mě ovládly. A teď už si to promysli sám.“

Přítel zamyšleně přikyvuje. V duchu prosím za to, aby v něm aspoň něco z našeho rozhovoru našlo úrodnou půdu.

P. PETR KARAS, farář v Dolních Bojanovicích