Jednoho dne - a doufám, že to nebude trvat moc dlouho - si děti v učebnici dějepisu přečtou o někdejších hladomorech a o tom, jak ve světě hojnosti každý rok umíraly hlady miliony lidí. A stejně jako my, když jsme poprvé četli o otroctví nebo holocaustu, budou pobouřeny a zároveň budou žasnout. Napadne je: „Jak je možné, že civilizace, která vyslala lidi na Měsíc a vynalezla počítače, neuměla vyřešit tento problém? Jak to, že globální společenství, které vyprodukovalo víc než dost potravin pro všechny, mohlo něco takového dopustit? Nebo jim to prostě bylo jedno?“ Nejde jen o zbožné…