Jenže tím, jak toho chceme hodně stihnout, nás dovede vytočit jakákoliv maličkost – fronta u pokladny, dopravní zácpa na cestě nebo dítě, které si zrovna dnes tak hrozně pomalu zavazuje tkaničku na botě. Jsme nervózní, protože toho potřebujeme tolik nachystat. Jsme netrpěliví, protože nemáme čas. A tak si období přípravy na Vánoce kazíme napětím, stresem a výčitkami.

Domnívám se, že netrpělivost přišla na svět už s prvotním hříchem. Bůh postavil Adama a Evu do rajské zahrady s tím, že si mohou dělat cokoliv, až na jeden strom uprostřed zahrady. Ten měli nechat na pokoji. Pokušitel byl velmi vychytralý. Vábil Evu na to, že její skutečné štěstí přijde až ve chvíli, kdy ochutná i to zakázané ovoce. Vsugeroval Evě, že jí něco chybí a že to musí mít hned. Možná, že kdyby Eva byla trpělivá, dokázala by odolat pokušitelově vábení a smysl zákazu probrala nejdřív s Hospodinem. Jenže Eva to chtěla mít vyřešené hned. A tak byl hřích na světě.

Nic hodnotného nevznikne ze dne na den

Jak často v životě tento mechanismus opakujeme? Chceme být dokonalí a chceme to hned. Chceme se umět dobře modlit a štve nás, že nám to (ještě) nejde. Chceme se zbavit svých slabostí a jsme zklamaní, že se nám to u některých nedaří. Opakované vyznávání stejných hříchů ve svátosti smíření je pro nás něčím potupným. Chceme mít dobré mezilidské vztahy a mrzí nás, že tomu tak vždy není. Jsme zkrátka netrpěliví. Podobně jako Eva v rajské zahradě se i my domníváme, že naše štěstí nastane až někdy v budoucnu – až se budeme perfektně modlit, až nebudeme dělat žádné chyby nebo až budeme se všemi zadobře.

Přitom se naše štěstí odehrává nyní, v přítomnosti. Tím, že se poctivě modlíme, se naše modlitba prohlubuje. Tím, že se modlíme i ve chvílích vyprahlosti a temnoty, naše modlitba zraje. V životě nepřijde žádná chvíle, kdy „už nám to půjde“. Samotným modlením se modlitbě vlastně učíme.

Je iluzí myslet si, že jednou se už zde na zemi zbavíme všech svých hříchů. Náš život je a bude plný klopýtání a pádů. Tím, že se po nich rychle zvedneme, poučíme se z nich a jdeme dál, tím ve skutečnosti žijeme. Náš život nebude krásný až tehdy, kdy už budeme dokonalí. Náš život se naopak stává hezkým už nyní – skrze naši trpělivou snahu o naplňování vlastních ideálů.

Mezilidské vztahy se vyvíjejí v čase. Někdy se vzájemně přibližujeme, někdy naopak vzdalujeme. S někým si budeme rozumět a postupně se z toho vyvine přátelství, s jiným člověkem nesdílíme stejný pohled na věc, ale dovedeme se tolerovat. Žádný hluboký vztah nevznikne ze dne na den. O žádném vztahu nemůžeme říct, že už je hotový. Vztahy jsou krásné tím, že jsou živé a dynamické.

Stromy nenaříkají, že musí mrznout

Obrovskou školou trpělivosti je příroda. Všimněme si, že stromy jsou téměř půl roku bez listů. V tu dobu odpočívají a zvětšují své kořeny. Nenaříkají, že musí mrznout. Trpělivě čekají na jarní počasí, které znovu vyzve listy a květy, aby se ukázaly ve své kráse. Abychom mohli obdivovat nádheru jejich květů, musíme se umět v zimě dívat na jejich holé větve. Myslím si, že procházka v zimní přírodě může být cennou školou, jak se od stromů učit být trpěliví. Lékem na netrpělivost je bytí v přítomnosti. Můžeme si to vyzkoušet nyní v adventu. Vánoční pohoda nenastane až na Štědrý večer, kdy usedneme ke svátečnímu stolu do uklizeného prostředí a předáme si dárky. Vánoce začínají v našem nitru už nyní, kdy dárky vybíráme a přemýšlíme, co by našim blízkým udělalo radost. Vánoce začínají v našem nitru už nyní, kdy pečeme cukroví a děláme své příbytky krásnými. Vánoce budou probíhat, když budeme zdobit stromeček a chystat štědrovečerní večeři. Vánoce se budou odehrávat, až během volných dní půjdeme navštívit své blízké. Vánoce totiž nepřijdou odněkud zvenčí – Vánoce si děláme my sami tím, že je prožíváme. Přeji nám, abychom dokázali trávit předvánoční čas v přítomnosti, tady a teď. Díky tomu se může náš předvánoční stres proměnit zpátky v plodnou adventní přípravu. A to má rozhodně smysl.