Na začátek možná banální otázka. Proč vlastně církev zřizuje školy?

To není banální, ale zásadní otázka. Odpověď je také zásadní: protože jsme přesvědčeni, že právě ve školním prostředí je možné sdílet hodnoty, které jsou spojeny s křesťanským viděním světa. Což chceme tomuto světu nabídnout.

Jakým způsobem jsou církevní školy financované? Co platí stát a kde musí hledat vlastní prostředky církev?

Česká legislativa počítá s tím, že církev jako zřizovatel dostává 100 % normativu, tedy toho, co se týká provozu škol zařazených do sítě škol v České republice. Ale všechno ostatní - údržba budovy, investice, vše, co se týká dalšího rozvoje školy - jsou náklady, které plně nese církev. Jsem moc rád, že nám v tom mnozí lidé velmi pomáhají.

V čem se církevní školy liší od státních a soukromých škol?

Nejprve je třeba říci, že určitě existují vynikající soukromé školy. A jsou soukromé školy, které se církevním školám v mnohém přibližují. Ale pro církevní školy je zásadní to, od čeho se nikdy nesmí odchýlit, že nikdy nebudou výdělečným podnikem. Nikdy se nestanou projektem, z kterého bude mít někdo zisk. Všechno, co se finančně uděje ve školách, se do škol vrací a je ku prospěchu žákům. To se o drtivé většině soukromých škol říct nedá.

Biskupství plzeňské zřizuje Mateřskou školu kardinála Berana, Církevní základní a střední školu, Církevní gymnázium Plzeň a Křesťanskou pedagogicko-psychologickou poradnu. Jak byste každou z nich charakterizoval?

Chtěl bych dodat, že věřím, že za krátkou dobu se do tohoto výčtu dostane ještě Mateřská a základní škola v Karlových Varech - Dalovicích, což už schválilo krajské zastupitelstvo. Ostatní školy mají totiž společné, že sídlí v Plzni. Zdá se mi, že je to škoda a že pokud mluvíme o školách diecéze, nikoli Plzně, je třeba pracovat, aby se jejich nabídka rozšířila. Mateřská škola je unikátní projekt, který je společný církvi a univerzitě. Má třídy, které jsou nabídkou pro děti pedagogů a zaměstnanců ZČU, a pak jsou tam také třídy křesťanské. Paradoxem je, že v této chvíli je i mezi zaměstnanci větší zájem o křesťanské třídy než o třídy jen s humanitní výchovou. To je asi známka toho, že to všichni, kteří se o tuto školku starají, dělají moc dobře. Základní a střední církevní škola je ta, o které teď mluvíme nejvíce, protože potřebujeme rozšířit prostory, aby měla dostatek laboratoří a aby měla v oblasti sociální i ochrany životního prostředí nabídku odpovídající současným požadavkům. Je to škola spojená s velkým věkovým rozdílem od prvňáčků až po maturanty, což vidím jako něco velmi zvláštního a obohacujícího. Je zkrátka patrné, že procházet vzděláním znamená růst od maličkých až k dospělým maturantům. Církevní gymnázium je, a na to jsem hrdý, jedním z velmi prestižních plzeňských gymnázií. Jsem rád, že jde o školu, která budí velký zájem mezi rodiči. Největším problémem tedy je, že nemůžeme uspokojit zdaleka všechny, kteří by společně chtěli strávit osm let na církevním gymnáziu. Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna je místo, kde se snaží pedagožky, psycholožky i sociální pracovnice dávat podporu rodičům a dětem, kteří se ocitli v nesnázích. V dnešní době jde o velkou množinu těch, kteří mají školou povinné děti. Snažíme se to dělat s vnímavostí pro jednotlivce i s otevřenou náručí pro rodiče, na které v té chvíli padá velká zátěž. Snažíme se být také zodpovědní vůči státu.

Má podle vás pro rodiče a dítě smysl projít církevními institucemi od A do Z, tedy od mateřské školy až po maturitu? Jaká jsou pozitiva a jaké minusy?

Mezi křesťanskými rodiči se vede obrovská diskuze, jestli tato křesťanská školská dráha je něco smysluplného, nebo zda by měla být kombinována nebo dokonce nahrazena takovým tím „normálním“ světem, ve kterém přece jen ti žáčci či žákyně, studenti či studentky jsou konfrontováni s realitou světa kolem nás a nežijí v jakémsi alespoň trochu chráněném křesťanském prostředí. Pozitiva vnímám v tom, že je možné nadechnout se něčeho, co třeba u nás v západních Čechách vůbec není samozřejmé - že věřit v Boha je normální a že to patří k modernímu stylu života. Že je možné potkat alespoň některé spolužáky a pedagogy, kteří se s radostí k víře hlásí. Je tím pádem také možné mnohem otevřeněji a s větší zasvěceností mluvit o tématech, která jsou spojena s konfrontací mezi otázkami tohoto světa a světa víry. Minusem opravdu může být to, že v některých situacích se vytváří prostředí, které je přece jen odstíněno od dramatu tohoto světa. Vstup do skutečnosti reálného světa pak může být někdy náročnější.

Patří víra do škol? Jakým způsobem je podle vás vhodné a dobré předávat křesťanské hodnoty dětem v církevních školách?

Víra patří do křesťanských škol dvojím způsobem. Prvním a zásadním způsobem, a musím říci, že v našich západočeských podmínkách vlastně téměř výlučným, je příklad věřících učitelů a to, že témata spojená s vírou jsou traktována jako témata, která mají v osnovách svou velkou důležitost. Vedle toho samozřejmě existuje také možnost klasických náboženských předmětů, které učí reálie spojené s křesťanskou vírou. Pak je možné učit tuto látku skutečně jako znalostní obor nebo jako výchovu ve víře, kde se klade mnohem větší důraz na vztahovost. My se snažíme různě kombinovat tyto různé přístupy podle toho, jak jsou složené třídy (kolik je tam lidí věřících a nevěřících), a samozřejmě i podle toho, jakou schopnost má v těchto věcech samotný pedagog. Protože ne všichni pedagogové na našich školách aktivně žijí svoji víru.

Patří kněží, řeholníci a řeholnice do škol? Jaká by měla být jejich role? 

Myslím, že nemá moc smysl mluvit o nějaké speciální roli kněží, řeholníků a řeholnic. Oni jsou tam jako profesionálové - buď jako pedagogové, nebo jako pedagogičtí pracovníci. A v tom mají být skvělí. Kromě řeholníků jsou přece v církevních školách také lidé vdaní, ženatí, mladší či starší... Úplně stejně jsou někteří z nich řeholníci. Myslím, že samozřejmost toho, že na prvním místě má být jejich profesionální přístup k dětem a lidskost, potom ukazuje, že se právě tyto hodnoty mohou snoubit nebo dokonce získávat nějaké vynikající rozměry u lidí, kteří svůj život spojili s Bohem. Ale neznamená to, že by tam měli svoje postavení z titulu toho, že jsou to řeholníci nebo kněží. Zkrátka jsou to dobří pedagogové a výchovní pracovníci, a proto tam jsou. Vedle toho jsou také řeholníci nebo kněží.

Čím si vysvětlujete stále větší zájem rodičů a studentů o církevní školy nejen v plzeňské diecézi?

Myslím, že základem je nejprve to, že se podařilo překonat předsudky, protože předsudky jsou jedním z velkých rizik našeho života. Že věci nezkoumáme tak, jak jsou, ale máme nějaký názor, o kterém jsme neomylně přesvědčeni. Dále pak to, že absolventi církevních škol byli těmi nejlepšími svědky svobodného, otevřeného a intelektuálně skvělého přístupu, který se pojil s velkým důrazem nejen na vzdělání, ale i na výchovu. Myslím, že právě takhle kombinace výchovy a kvalitního vzdělání je něco, čím jsou církevní školy v českém školském systému pověstné.

Letos v létě jste doprovázel početnou skupinu mladých z plzeňské diecéze na Celosvětové setkání mládeže s papežem Františkem v Lisabonu. Jak na vás současní mladí působili? Jak byste současnou mladou generaci charakterizoval?

Jsou živí. To je myslím nejdůležitější. Jsou živí a řekl bych tím anglickým slovem hodně „free“. Souvisí to myslím s tím, že není možné očekávat, že některé věci budou brát pro jakousi důstojnost nebo autoritu toho, kdo před ně předstupuje. Vše záleží na tom, jestli s nimi navážete kontakt, ve kterém získáte přirozenou autoritu a respekt - pak je to zajímavé a velmi intenzivní. Nebo jste zkrátka zařazeni do škatulky těch, kteří jsou už hodně mimo realitu jejich světa - a pak vám to jsou ochotni dát docela jasně najevo, biskup nebiskup.

Co může člověk (nejen biskup, kněz či řeholník) dělat pro to, aby udržel s mladými krok? Aby jim rozuměl nebo aby se jim alespoň snažil porozumět?

Brát je vážně a naslouchat jim. To, jak říká papež František, máme dělat v celé církvi. Vzít vážně, jak lidé prožívají realitu, a pak možná v této vážnosti s nimi hledat, kudy dál. Nepřistupovat k mladým jako ten, kdo ví, jak věci jsou, a jenom je to naučí.

Podle studie Národního ústavu duševního zdraví až 40 % žáků devátých tříd základních škol vykazuje známky střední až těžké deprese a 30 % z nich známky úzkosti. Čím si myslíte, že to je, a jak na to mají podle vás reagovat církevní školy a církev jako celek?

Myslím, že kromě té zběsilosti dnešního života a možná i velmi náročné celosvětové situace (která nejen v dětech vzbuzuje úzkost) tady hrálo velkou roli také pro školáky velmi náročné období covidu. Byli sami a zároveň na ně byly kladeny velké nároky. Církevní školy nejsou žádnou výjimkou, žádným chráněným prostorem, kde by se nic takového nevyskytovalo. Myslím, že to, co v současné době získává ještě více na důležitosti, je výchova, která má vztahový charakter. Zdůrazní, že nám o ty žákyně a žáky, studentky a studenty skutečně jde - nikoliv pro jejich výsledky, ale proto, že to jsou lidé, kteří jsou pro nás důležití. Tohle se nedá nijak kamuflovat. Buď tento přístup je ve vztahu a v srdcích pedagogů a zaměstnanců školy, nebo není. My se intenzivně snažíme, aby v našich církevních školách byl tento přístup jednou z důležitých hodnot a kritérií pro ty, kteří na těchto školách pracují.

Co církevní školy pro mladé lidi s duševními problémy nabízí?

Právě Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna je jedno z míst, které se těmto problémům věnuje. Dále je to kvalifikovaný přístup pedagogických poradců na školách. A také celková atmosféra, o kterou nám myslím hodně jde.

Dnešní doba klade akcent na individualismus, více než v minulosti slyšíme spíše zájmeno „já“ než „my“. Čím může dnes církev oslovit mladé lidi tak, aby pro ně nebyla zkostnatělou institucí plnou příkazů a zákazů?

Na tohle hledá v současné době odpověď právě synoda v Římě. Je to cesta, na které víme, že jdeme společně, že jeden druhého potřebujeme a že si vzájemně nasloucháme. A že je církev pro všechny. Není to výlučný klub těch, kteří buď splní pravidla, nebo jsou vykázáni do pozic statických diváků. To je myslím základní: církev pro všechny, která věří v Boha, který má pro všechny otevřenou náruč.

Jak se to teď církvi daří?

Kdyby se nám to dařilo lépe, určitě by věřících bylo více. Při pohledu na to, kolik věřících je v naší společnosti, určitě nemůžeme říci, že se nám to daří dobře.

Jaké jsou hlavní výzvy, kterým církevní školy v naší diecézi čelí?

Pomiňme výzvy spojené s ekonomickými nároky, které jsou společné všem školám včetně církevních. Pak jsou to především výzvy skloubit výchovu s výukou tak, aby škola byla místem, kam se děti těší a kde je rozvíjena jejich individualita, kreativita a zároveň odpovědnost. Jde o celkovou změnu frontálního učení, aby se učilo novým způsobem, který nebude anarchií, ale který mnohem více podpoří to, čím jsou jednotliví žáci a studenti ve svém životě obdarovaní. Před touhle obrovskou výzvou myslím stojí celé české školství včetně církevních škol.

Jaká je vaše vize církevního školství v plzeňské diecézi? Jak to vypadá se záměrem vybudovat církevní školu v Karlových Varech?

Má vize je spojena s nabídkou, která nebude jen plzeňská, o tom jsem už hovořil. S nabídkou, která bude mít otevřenou náruč pro všechny, kteří budou chtít, aby se jejich děti nejen setkaly s křesťanskými hodnotami, ale aby jimi byly formovány. A s otevřeností pro všechny vyučující, kteří jsou ve svém životě s křesťanskými hodnotami srozuměni a fandí jim. Chtěl bych, aby ta nabídka, především na úrovni MŠ a 1. stupně ZŠ, byla rozprostřena v celé diecézi. Kdyby se tohle aspoň trochu dařilo, měl bych obrovskou radost.