17. 10. 2023
|Právě před 50 lety, 21. října 1973, zemřel muž, který vychoval několik generací chrámových varhaníků u nás i ve Švýcarsku: hudební skladatel a pedagog Otto Albert Tichý, dlouholetý regenschori v pražské svatovítské katedrále. A dodnes má česká duchovní hudba jeho otisk. Za co mu vděčíme, o tom si vyprávíme s varhaníkem P. MARTINEM CHRISTIANEM PŠENIČKOU OPraem.
Narodil se v Martínkově na Vysočině – ve stejném roce jako Bohuslav Martinů, tedy 1890 – a hudbou byl obklopený od útlého věku. Jeho otec byl venkovský učitel a varhaník, takže Otto už jako malý zpíval v kostelním sboru, učil se na housle, později i na klavír a na varhany. Skutečně ho však hudba strhla, až když jako student brněnského gymnázia uslyšel hrát tamburašskou kapelu. Škola šla postupně stranou a mnohem více Ottu zlákalo divadlo nebo koncerty.
Dokončil je, ale nebylo to tak přímočaré. Během jedněch prázdnin se Otto seznámil s tehdejším martínkovským farářem Jakubem Demlem a díky němu i se staroříšským vydavatelem Dobrého díla Josefem Florianem. Otto se s Florianem velmi sblížil, seznamoval se u něj s lidovými písněmi, knihami katolických autorů, mezi nimi s dílem Léona Bloye, které Florian překládal. Otto byl prostředím Staré Říše, neseným myšlenkou návratu ke katolickým kořenům, naprosto okouzlen. Zatoužil už se nevrátit do školy a zůstat u Florianů. Návrat mu nakonec musel nařídit soud!
Po maturitě, ve dvaceti letech, nastoupil na pražskou konzervatoř, a to rovnou do třetího ročníku, ke skladateli Vítězslavu Novákovi. Po několika měsících ale odjel zase do Staré Říše a zůstal tam několik let. Pomáhal s knihami, ale také pokračoval v hudbě. Spřátelil se tu s violoncellistou Antonínem Střížem, kterého doprovázel na klavír. Stříž se později stal knězem. Na prahu třicítky odjel Tichý do Paříže a nastoupil ke studiu v tamní Schole Cantorum – škole duchovní hudby s mimořádnou odbornou i duchovní úrovní. Pod vedením jejího tehdejšího ředitele Vincenta d’Indyho studoval kompozici, chorál a varhanní hru. Na varhany hrál i v kostelích. A také se tam oženil, a to s Véronique Bloy, dcerou Léona Bloye, jehož dílo ve Staré Říši pomáhal vydávat. Touto dobou už byl ale spisovatel po smrti, Otto se s ním nikdy nesetkal.
Tichý vzpomínal, že se stala „uskutečněním všech jeho tužeb“. Byla založená na gregoriánském chorálu a umění polyfonie, učili zde hudební géniové té doby a studovali u nich hudebníci ze všech národů. Tichý tu našel oporu pro svůj postoj k liturgické hudbě, který časem vyslovil i v mnoha textech a pojednáních.
Zasazoval se za to, aby církev dbala na vyspělou hudební kulturu, a kritizoval uměleckou nedostatečnost sbormistrů a varhaníků i jejich nevzdělanost a nedostatek náboženského cítění. Přál si, aby byl hudební styl v liturgii jednotný. Hlavním zdrojem měly být chorál a polyfonie, případně lidový duchovní zpěv. Z hudby dalších staletí už radil vybírat opatrně.
Tichý se sem s rodinou přistěhoval roku 1926. Stal se tam ředitelem kůru, vedl tři pěvecké sbory, školil venkovské varhaníky, řídil sjezdy chrámových hudebníků. Víc a víc se prosazoval i v kulturním životě, psal odborné články, vystupoval v rozhlase. V roce 1936 mu pak jeho přítel z mládí Antonín Stříž, tehdy už vyšehradský kanovník, nabídl, aby se ucházel v Praze o místo regenschoriho pražské katedrály. A tak se Tichý s rodinou vrátil do vlasti.
Ředitelem svatovítského kůru byl až do svých 75 let. Se sbormistrem Miroslavem Venhodou (pozdějším zakladatelem Pražských madrigalistů) tu obratem založil tuzemskou Scholu Cantorum – soukromou internátní školu, která tvořila zázemí pro stejnojmenný chlapecký sbor. Vydávali i časopis o duchovní hudbě Praporec. Obojí ale po únoru 1948 zakázali komunisté. Tichý už tou dobou působil také na pražské konzervatoři, kde kromě varhanní hry, sborového zpěvu, dirigování a improvizace učil francouzštinu a latinu – a ačkoli byl pro nový režim nepohodlný, díky vytrvalé podpoře tehdejšího ředitele konzervatoře Václava Holzknechta zde mohl zůstat až do důchodu.
A ještě několik hodin předtím, než zemřel, se účastnil pontifikální mše sv. v katedrále, kterou doprovázely jeho skladby. Po mši vystoupal na kůr, poděkoval zpěvákům a pak se šel, jak měl ve zvyku, pomodlit dolů k hrobu biskupa Antonína Podlahy. Tam se náhle skácel a zemřel – symbolicky na místě, které mu bylo tolik drahé a kterému tolik věnoval.
Jemu nikdy nešlo jen o technickou dovednost nebo dokonalost. Nejvyšší projev uznání z jeho úst zněl: „Má to ducha.“ Ukázky z jeho vlastní tvorby si lze poslechnout třeba v pořadu Českého rozhlasu z cyklu Duchovní hudba, který jsem připravil k Tichého výročí a je dostupný na mujrozhlas.cz.