Tichého tvorba a písňové úpravy, které zná snad každý sborový zpěvák, těší svou zpěvností a melodičností. Pocházel Tichý z hudební rodiny?

Narodil se v Martínkově na Vysočině – ve stejném roce jako Bohuslav Martinů, tedy 1890 – a hudbou byl obklopený od útlého věku. Jeho otec byl venkovský učitel a varhaník, takže Otto už jako malý zpíval v kostelním sboru, učil se na housle, později i na klavír a na varhany. Skutečně ho však hudba strhla, až když jako student brněnského gymnázia uslyšel hrát tamburašskou kapelu. Škola šla postupně stranou a mnohem více Ottu zlákalo divadlo nebo koncerty.

Jak to s jeho gymnaziálním studiem dopadlo?

Dokončil je, ale nebylo to tak přímočaré. Během jedněch prázdnin se Otto seznámil s tehdejším martínkovským farářem Jakubem Demlem a díky němu i se staroříšským vydavatelem Dobrého díla Josefem Florianem. Otto se s Florianem velmi sblížil, seznamoval se u něj s lidovými písněmi, knihami katolických autorů, mezi nimi s dílem Léona Bloye, které Florian překládal. Otto byl prostředím Staré Říše, neseným myšlenkou návratu ke katolickým kořenům, naprosto okouzlen. Zatoužil už se nevrátit do školy a zůstat u Florianů. Návrat mu nakonec musel nařídit soud!

A kde Tichý získal odborné hudební vzdělání?

Po maturitě, ve dvaceti letech, nastoupil na pražskou konzervatoř, a to rovnou do třetího ročníku, ke skladateli Vítězslavu Novákovi. Po několika měsících ale odjel zase do Staré Říše a zůstal tam několik let. Pomáhal s knihami, ale také pokračoval v hudbě. Spřátelil se tu s violoncellistou Antonínem Střížem, kterého doprovázel na klavír. Stříž se později stal knězem. Na prahu třicítky odjel Tichý do Paříže a nastoupil ke studiu v tamní Schole Cantorum – škole duchovní hudby s mimořádnou odbornou i duchovní úrovní. Pod vedením jejího tehdejšího ředitele Vincenta d’Indyho studoval kompozici, chorál a varhanní hru. Na varhany hrál i v kostelích. A také se tam oženil, a to s Véronique Bloy, dcerou Léona Bloye, jehož dílo ve Staré Říši pomáhal vydávat. Touto dobou už byl ale spisovatel po smrti, Otto se s ním nikdy nesetkal.

Čím byla pařížská Schola Cantorum tak výjimečná?

Tichý vzpomínal, že se stala „uskutečněním všech jeho tužeb“. Byla založená na gregoriánském chorálu a umění polyfonie, učili zde hudební géniové té doby a studovali u nich hudebníci ze všech národů. Tichý tu našel oporu pro svůj postoj k liturgické hudbě, který časem vyslovil i v mnoha textech a pojednáních.

Jak Tichý liturgickou hudbu chápal?

Zasazoval se za to, aby církev dbala na vyspělou hudební kulturu, a kritizoval uměleckou nedostatečnost sbormistrů a varhaníků i jejich nevzdělanost a nedostatek náboženského cítění. Přál si, aby byl hudební styl v liturgii jednotný. Hlavním zdrojem měly být chorál a polyfonie, případně lidový duchovní zpěv. Z hudby dalších staletí už radil vybírat opatrně.

Jeho dalším působištěm se stalo švýcarské Lausanne.

Tichý se sem s rodinou přistěhoval roku 1926. Stal se tam ředitelem kůru, vedl tři pěvecké sbory, školil venkovské varhaníky, řídil sjezdy chrámových hudebníků. Víc a víc se prosazoval i v kulturním životě, psal odborné články, vystupoval v rozhlase. V roce 1936 mu pak jeho přítel z mládí Antonín Stříž, tehdy už vyšehradský kanovník, nabídl, aby se ucházel v Praze o místo regenschoriho pražské katedrály. A tak se Tichý s rodinou vrátil do vlasti.

Bylo i jeho československé období tak úspěšné?

Ředitelem svatovítského kůru byl až do svých 75 let. Se sbormistrem Miroslavem Venhodou (pozdějším zakladatelem Pražských madrigalistů) tu obratem založil tuzemskou Scholu Cantorum – soukromou internátní školu, která tvořila zázemí pro stejnojmenný chlapecký sbor. Vydávali i časopis o duchovní hudbě Praporec. Obojí ale po únoru 1948 zakázali komunisté. Tichý už tou dobou působil také na pražské konzervatoři, kde kromě varhanní hry, sborového zpěvu, dirigování a improvizace učil francouzštinu a latinu – a ačkoli byl pro nový režim nepohodlný, díky vytrvalé podpoře tehdejšího ředitele konzervatoře Václava Holzknechta zde mohl zůstat až do důchodu.

Jeho dílo čítá na 320 položek, včetně mší, písní nebo instrumentální hudby pro různé nástroje. Pouhý den před svou smrtí prý tento „cizinec“, jak jej někteří kritizovali, dokončil kantátu Rodné zemi.

A ještě několik hodin předtím, než zemřel, se účastnil pontifikální mše sv. v katedrále, kterou doprovázely jeho skladby. Po mši vystoupal na kůr, poděkoval zpěvákům a pak se šel, jak měl ve zvyku, pomodlit dolů k hrobu biskupa Antonína Podlahy. Tam se náhle skácel a zemřel – symbolicky na místě, které mu bylo tolik drahé a kterému tolik věnoval.

Líbila by se Tichému hudba, kterou v kostelích hrajeme dnes?

Jemu nikdy nešlo jen o technickou dovednost nebo dokonalost. Nejvyšší projev uznání z jeho úst zněl: „Má to ducha.“ Ukázky z jeho vlastní tvorby si lze poslechnout třeba v pořadu Českého rozhlasu z cyklu Duchovní hudba, který jsem připravil k Tichého výročí a je dostupný na mujrozhlas.cz.