Potomstvo navíc obvykle po rodném hnízdě vůbec neteskní. Létá si po světě a raduje se ze svobody. Zkušenost celých generací ukazuje, že je to proces nevyhnutelný a normální. Jenže pro některé rodiče je zdrojem bolesti, který se lidově nazývá syndrom prázdného hnízda. Slovo syndrom napovídá, že jej popisuje i medicína. Psychiatři smutek a tesknění po dospělých dětech, které opustily rodný dům, popisují od sedmdesátých let a léčili jej dokonce psychofarmaky. Obvykle však dnes tuto bolest řeší psychologové a mocný léčitel – čas.

Nechat dveře otevřené

Příčiny těžších emocí při odchodu dětí „do světa“ lze hledat i ve statistikách. Počet dětí v rodině se za posledních sto let snížil poměrně zásadně. Zatímco na začátku 20. století bylo běžné, že jich v rodinách vyrůstalo mezi třemi až sedmi, postupně tato čísla klesají (s výkyvem v 60. a 70. letech). Dnes statistický údaj stěží dosahuje dvou dítek na matku. V takovém prostředí je samozřejmě odchod jednoho či obou dětí něco jiného, než když si rodiče postupně zvykají a pořád doma někoho mají – a navíc v čase, kdy odcházejí ti nejmladší, jejich uprázdněný prostor postupně (alespoň dočasně) zaplňují vnoučata těch starších.

Pozornost rodičů je také mnohem více než kdy jindy upřená na děti. Někdy zachází tato forma rodičovství tak daleko, že ji psychologové označují v nadsázce za „projekt dítě“, který se stává hlavní náplní manželství. O to patrnější je to ve chvíli, kdy „opouští hnízdo“. Zvláště v době sociálních sítí, na nichž děti sdílejí útržky svého životního příběhu, se pak z jejich mámy a táty mohou stát tzv. helikoptéroví rodiče. Své děti neustále z povzdálí sledují a nežijí naplno svůj život, ale jejich.

Naopak trendem, který odchod dětí ze společného domova usnadňuje, je spíše partnerský vztah rodičů a dospívajících či dospělých dětí. Bývá to i proto, že výchova a poměry v rodině nejsou tolik autoritativní ani direktivní. Rozcházení takové rodiny je pokojnější, protože dveře zůstávají otevřenější a je snazší se po odchodu vracet. Nikdo s nimi totiž za sebou nepráská.

Hlavně se však odborníci shodují na tom, že je dobré děti „vypustit“ včas a na druhou stranu je nevyhnat příliš brzy. Nejen o hledání rovnováhy v nových situacích, ale i o tom, jak se chovat ke svým „velkým“ dětem, hovoříme v následujícím rozhovoru s terapeutkou Marií Macounovou.