ZDENEK WASSERBAUER, pomocný pražský biskup, zástupce ČR na synodě 

Očekávám setkání s univerzální církví, která vkročila do třetího tisíciletí; s církví, která je tělem Kristovým a jejíž hlavou je sám náš božský Učitel; s církví, která má stále stejné a neměnné poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20a) a která i přes všechna napětí a problémy, jež prožívá, žije z této jistoty: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20b).

Jsem našimi biskupy zvoleným delegátem za Českou republiku. Snažil jsem se sledovat synodální proces, který probíhal v naší zemi, a seznámit se s jeho závěry na diecézní i národní úrovni. Z toho tedy budu vycházet. Zároveň ale jako každý biskup mám zodpovědnost nejen za místní, ale i za univerzální církev. Musím tedy také pozorně naslouchat účastníkům z jiných zemí. A zároveň mít před očima učení našeho Pána, nepřerušenou tradici církve i její platné učení. Papež František opakovaně a naléhavě zdůrazňuje, že synoda je událostí duchovní, proto chci přijet do Říma také pokud možno usebraný, ponořený do modlitby.

ADRIAN GALBAS, katovický arcibiskup 

Na cestě do Říma bych chtěl být pokorný, a především naslouchat tomu, co říkají mí bratři a sestry z různých částí světa. Nemá smysl jet na synodu s předem hotovým stanoviskem nebo nedej Bože s instrukcemi od jiných.

Není možné říct s jistotou, že se Duch Svatý plně projevil při dosavadním sběru hlasů. Byly to názory věřících, které jsou zásadní a potřebné, ale nemůžeme tvrdit, že se rovnají hlasu Ducha Svatého. Nemůžeme ale také říct, že během uplynulých dvou let konzultací mlčel. „Jak víme, že je právě toto hlasem Ducha Svatého?“ To je hlavní otázka pro letošní říjen a celý příští rok. Jsem proto velmi rád, že papež František synodální proces prodloužil o rok, a prosím všechny, aby tento čas doprovázeli modlitbou.

Známe význam slova synoda. Musíme dobře a přesně formulovat, co míníme slovem „synodalita“. Podobně důležité je promyslet, co myslíme slovem „inkluze“, které často zní v synodálních dokumentech. Zároveň ho ale používají mnohé sekulární organizace. Co tedy znamená, když mluví církev o inkluzi? Pokud mluvíme o inkluzi homosexuálních osob, znamená to přistupovat k nim s úctou (to je pochopitelné), nebo dohodnout se na žehnání jejich svazkům? A co inkluzivita k lidem, kteří žijí mimo svátostné manželství? Znamená to slovo být k nim otevřený, nabídnout doprovázení na cestě víry (to je pochopitelné), nebo i souhlas, aby přijímali svátosti? Takových dilemat se objevuje více a musíme se k nim postavit čelem. Důležité je, aby pastorační praxe vycházela z teologie, a ne naopak.

RADOSŁAW ZMITROWICZ OMI,pomocný biskup západoukrajinské podolsko-kamenecké diecéze 

Očekávám-li něco, pak je to věrnost Zjevení. Nejen věrnost doktríně, ale především to, že budeme Zjevení prož ívat ve svých životech. Tím Zjevením je Ježíš Kristus ukřižovaný a vzkříšený. Jsem přesvědčený, že jedině ze setkání s Bohem se mohou rodit autentické a plodné odpovědi na výzvy dneška, jedině z tohoto setkání s Pánem se může zrodit společenství, živá účast a nadšená misie naplněná láskou. Pokud se takové setkání neodehraje, pak se člověk bude snažit Zjevení směstnat do své mentality a svého vidění světa a přizpůsobit jim je. A vidíme, jak je dnes toto pokušení silné.

V těchto dnech čteme při liturgii knihu Ezdrášovu o tom, jak Bůh podnítil Kýra, aby pomohl vyvolenému národu obnovit chrámy. Bylo to možné, protože ve vyhnanství byli lidé, kteří zůstali věrní Božímu slovu, kteří nezaprodali svou identitu. My křesťané se vzhledem k našemu způsobu myšlení ocitáme stále více mimo převládající kulturu, ve vyhnanství. Tato kultura ničí lidské bytosti. Přijde čas, kdy to lidé pochopí a budou křesťany žádat, aby „obnovili ruiny“. Naším posláním je být věrní, aby měl kdo tyto ruiny znovu vybudovat.

Mou úlohou na synodě bude tedy naslouchat Pánu, být co nejvíce pokorný i odvážný.

P. JAMES MARTIN, americký jezuita, redaktor magazínu America a spisovatel, papežův poradce pro komunikaci, pastoračně se věnuje komunitě LGBT 

Moje role na synodě je naslouchat Duchu Svatému, který je v Božím lidu aktivní a živý. Doufám také, že se budu moci podělit o příběhy z různých společenství, kterým zde ve Spojených státech sloužím. Pokud jde o má očekávání, modlím se, aby synoda vedla k tomu, co papež František nazval „naslouchající církví“. Ale v konečném důsledku se všichni scházíme, abychom naslouchali tomu, co by nám Duch Svatý mohl říci.