Prázdniny sice skončily, ale příležitosti něco s tátou zažít a podniknout nikoliv. Jak říkají odborníci: společná práce, procházky, výlety, hry – to všechno jsou příležitosti, které naučí syny i jejich táty mnohem více než tisíce slov.

Muži si někdy naříkají, že oproti svým předkům to mají těžké, zvláště když se neživí manuálně či řemeslem – a to, co umějí nebo dělají, je často velmi nehmotné až virtuální. Jak může táta-programátor naučit svého syna „být chlap“, když není ani zálesák nebo sportovec? „V první řadě by se měl zbavit představy, že všechno typicky mužské je spojené s manuální prací a dovednostmi přežít. Ženy dnes také běžně neperou na valše a nedojí krávy,“ zdůrazňuje psycholog Dalibor Špok. Zásadní podle něj je, aby byl táta dobrý a opravdový (autentický) člověk. „Prostě takový, jaký skutečně je, aby byl svůj, byl sám sebou. Znamená to žít podle toho, co nám Pán Bůh dal do vínku a k čemu nás povolává, což přináší štěstí a naplnění v prožívání života. Pokud tak budeme žít, naučíme tím nepřímo i svého syna nebo dceru, že je možné a dobré tuto jedinečnost hledat a žít podle ní,“ zdůrazňuje Špok. Důležité také je, aby otec nezúžil pojetí mužského vzoru jen na sebe samého. „Těch modelů, se kterými se kluk může identifikovat, by mělo být v okolí a širší rodině více. Měl by mít možnost seznámit se s tím, co znamená být muž ve více verzích,“ popisuje psycholog.

Podobně níže v rozhovoru P. Petr Glogar vyzdvihuje zejména společně sdílené činnosti, které vedou k nápodobě a osvojení si zodpovědnosti. „Syn má mít možnost dělat to, co dělá táta. Mám na mysli základní věci naší každodennosti. Nemá být někde v pokojíku a hrát si hry, ale učit se dělat,dospělé‘ věci,“ připomíná Dalibor Špok.

Když to táta neumí

Někteří otcové si však životem nenesou nadání být svým synům důvěrnými parťáky. Často proto, že to s vlastním tátou nezažili nebo mají „chlapskou“ důvěrnost spojenou s poněkud primitivními projevy maskulinity. „Neztotožnil bych to s řečmi chlapů v hospodě, ale také to neznamená patetické sdílení nejhlubších tajemství duše a nějaké objímání. I tady bych doporučoval jednat podle toho, co je mi vlastní, v čem se cítím jako táta dobře. Je velmi pravděpodobné, že syn bude podobně založený,“ povzbuzuje s úsměvem psycholog.

Blízkost lze utvářet i beze slov. Nemusíme vůbec nic vykládat, ale třeba jen společně sekat zahradu nebo dojít na nákup, u kterého toho moc nenamluvíme. „Blízkost totiž není sdílení slov. Když mi to nejde, tak to nemusím dělat. Stačí své dítě vtáhnout do společného díla. A pak třeba nastane ta chvíle, kdy ji můžu prohloubit. Mě třeba táta bral na schůze pěstitelů kaktusů. A kolikrát jsme prohodili jen pár vět, které padly na ten substrát společné činnosti nebo zážitku,“ uzavírá Dalibor Špok.