Uspořádat dětský den nebo setkání se sousedy. Vyjednat s vedením městské části úpravu dětského hřiště nebo umístění laviček před domy. Svolat setkání, na kterém mohou místní mluvit o problémech, které jejich lokalitu tíží. To jsou nástroje, jež mohou fungovat nejen v bohatých městských čtvrtích, ale i ve vyloučených lokalitách, kterým by se mnozí raději vyhnuli. Cesta k pozitivní změně stojí na aktivních lidech zevnitř komunity (tzv. lídrech), kteří pak dokážou nadchnout další spoluobčany. O hledání lídrů a jejich osobní růst se v ostravském Přívozu, Vítkovicích a Kunčičkách snaží Diecézní charita ostravsko-opavská.

Neustále naslouchat

Pracovní doba Růženy Dunkové ze zmíněné charity se dá jen obtížně zapsat do tabulek. „Není to klasická práce, kde odpoledne skončíte a jdete domů. Jako komunitní pracovnice potřebuji být v komunitě tehdy, když se tam něco děje: někdy ráno, jindy odpoledne anebo večer – v tom musí být komunitní pracovník hodně flexibilní,“ vysvětluje žena, která zasvětila kus života lidem v lokalitách, na které se většinová populace dívá skrz prst y. „Mohlo by se zdát, že jako komunitní pracovnice jen popíjím s lidmi kafe, ale skutečnost je jiná. Aby mi lidé důvěřovali, musím s nimi určitý čas prožít a naslouchat jejich radostem a starostem,“ vysvětluje Dunková, jejíž pozice uvnitř komunit by se dala přirovnat k průvodkyni.

Těžiště takové práce netkví v tom vytvářet akce ve prospěch nějaké lokality a snažit se ji měnit zvenčí. Komunitní pracovník má naopak motivovat obyvatele k tomu, aby osud své čtvrti vzali do svých rukou. „Vše začíná tím, že přijdu do nějaké komunity a začnu se tam seznamovat s místními lidmi, jejich vztahy a problémy. Postupně se jich začínám ptát, komu se tam dobře žije nebo co jim v okolí vadí,“ vypráví Dunková. Nashromážděné emoce mohou být počátkem změny. „Komunitní pracovník nemá vyvíjet aktivitu za místní lidi. Může ale ukázat, jaké existují možnosti a co funguje někde jinde,“ uvádí Miroslav Hodeček z Diecézní charity. Postupně se snaží vytipovat a vzdělávat lídry, kteří by mohli převzít iniciativu. „V romských komunitách jsou to typicky ženy,“ podotýká Dunková.

Máme stejné problémy

Takovým vzorem mohou být třeba lídři romské komunity v Ostravě-Kunčičkách. S nimi Diecézní charita pracuje už bezmála deset let. A jsou vidět konkrétní výsledky. Místní Romové každoročně pořádají komunitní letní kino a umí vyjednávat s městským obvodem. „Jedna Romka je dnes v Kunčičkách dokonce členkou odboru pro životní prostředí městského obvodu. Klíčem k úspěchu bylo, že obyvatelé domků z majority zjistili, že je pálí stejné problémy jako Romy. Šlo třeba o frekvenci městské dopravy, bezpečnost, veřejnou zeleň nebo navýšení počtu popelnic. A nakonec začali chodit na radnici společně v jedné delegaci,“ usmívá se Miroslav Hodeček, který rozhodně není naivní. „Je jasné, že komunitní práce zasáhne jen určitou část vyloučené lokality a některé problémy nemizí. Aktuálně jsou to třeba drogové závislosti,“ zmiňuje Hodeček. Pozitivní změna bývá ale nevratná. „Místní politici v Ostravě jsou určitě ochotnější vyjednávat s Romy než dříve,“ hodnotí.

Feder Drom aneb lepší cesta

„Když komunita společnými silami něčeho dosáhne, nedá se to vymazat,“ cituje Růžena Dunková jednu z hlavních pouček komunitní práce, kterou formulovala Nizozemka Leidy Schuringa. Podle ní silné emoce uvnitř komunity mohou vést ke změně a klíčem je práce s lidmi, kteří věci posunou kupředu. Proto se také Diecézní charita v posledních letech snažila ve spolupráci s Ostravskou univerzitou díky projektu z Norských fondů propojovat lídry z různých lokalit. Kromě těch ostravských se zapojili také z Třince a Přerova, kde komunitní práci koordinují nevládní organizace Bunkr a Člověk v tísni.

Vytipovaní lídři se zajeli podívat třeba do Kolína na komunitu, která si pod patronátem organizace Prostor Plus přebudovala nevyužitý sklep na komunitní centrum. „To byla pro nás velká inspirace, když jsme viděli, co všechno si vlastními silami vytvořili,“ ohlíží se Marek Koky z Ostravy-Vítkovic, kde také pod dojmem spolupráce s ostatními uspořádali svou vůbec první akci, o které píšeme ve druhém článku. Díky projektu podpořenému z Norských fondů vznikla i regionální romská platforma Feder Drom neboli v překladu z romštiny Lepší cesta.

Po ní se vydala také komunitní pracovnice Anna Samková z Třince. „Před devíti lety jsem se přistěhovala do sociálně vyloučené lokality a seznámila se s komunitními pracovníky. Půl dne jsem proseděla s rodinou a plánovala ze dne na den,“ vzpomíná. „Dnes jsem aktivní členkou komunitního plánování města Třince. Cítím se potřebná, že mohu někomu ukázat směr. Umíme uspořádat akce pro děti a poučit se z vlastních chyb. Dříve jsme byli vnímáni jako sociálně vyloučená lokalita, dnes nás berou jako aktivní skupinu, která společnými silami něco dokáže,“ má radost žena, která by v budoucnu ráda založila se svými sousedy spolek.

Co tedy čeká komunitní pracovníky a místní lídry? Hlavně mnoho mravenčí práce, která pomáhá postupně narovnávat to základní: že obyvatelé vyloučených lokalit mají úplně stejná občanská práva jako kdokoliv jiný.