Ze zákona o České televizi vyplývá, že tvorba ČT je určena všem cílovým skupinám, všem občanům. Jak chápete konkrétně cílovou skupinu náboženské tvorby ČT?

Jsou to lidé, kteří se na život kolem sebe dívají pohledem víry – ať už katolické, evangelické, pravoslavné, židovské či další. Náboženská tvorba ČT nespočívá jen ve službě katolickým křesťanům, měla by i širší společnosti poskytovat vhled do toho, proč lidé různých vyznání mají určitý přístup ke společenské realitě.

Kam chcete směřovat v náboženské tvorbě Českou televizi?

Nedávno jsem měl schůzku s Patrickem Divišem, což je kreativní producent, který zajišťuje právě tvorbu náboženských pořadů, ale i dokumentů. Mluvili jsme spolu o mém obecném názoru, jak dál pokračovat s tvorbou v této oblasti. Zvedl jsem dvě témata, která jsou provázaná: nejsem totiž vůbec přesvědčen o tom, že by se náboženská tvorba měla vyčerpávat mnoha přímými přenosy bohoslužeb, které zajišťujeme ve vysoké kvalitě, za což jsem rád a jsem na to hrdý. Jsem ale přesvědčený, že ještě vyšší přidanou hodnotu přináší publicistika, tedy debaty nebo propracované publicistické formáty. Ty mají příležitost rozvádět témata, která ve společnosti rezonují, dávat jim hlubší souvislosti a poskytovat kontext.

Co znamená to „nevyčerpávat se přenosy bohoslužeb“? Budou jen výjimečné, nebo vůbec žádné?

Zatím jsme nedospěli k závěru, jen jsem ilustroval směr svého uvažování. Televizní prostředky nejsou neomezené a umím si představit, že bychom jejich část investovanou do pravidelných přenosů bohoslužeb přesměrovali jinam. Pokud ale bude do budoucna dostatek prostředků díky reformě financování médií veřejné služby, pak nic nebrání tomu, abychom počet přenosů nesnižovali a publicistiku k tomu přidali. Ta debata zatím nebyla tak konkrétní, že bychom mluvili třeba o přenosech z velikonoční vigilie nebo půlnoční mše. Spíše šlo o to, kam napřít síly a kam dát větší důraz.

Ten důraz tedy směřujete k diskusím, reportážím, rozhovorům s určitým přesahem. Proč?

Byl bych rád, pokud bychom byli schopni posílit a možná zatraktivnit formáty, které jsou přístupné širší skupině diváků. Vidím v tom nástroj spojování lidí. V Česku se sice traduje, že je tu spousta nevěřících lidí, ale jak ukazují sociologické průzkumy, nakonec drtivá většina obyvatel něčemu věří, jenom tomu neříkají víra. A když věci nejsou důkladně vysvětlovány, spojují se do nesmyslných slepenců nebo naopak vytvářejí napětí ve společnosti. Byl bych rád, kdyby publicistika ČT zaměřená na duchovní život byla schopna zasypávat příkopy, které ve společnosti občas vznikají.

A které jsou někdy zcela odtržené od reality.

Vezměte si třeba české muslimy. Podle mě ještě nedoceňujeme, že tato komunita tu ve skutečnosti žije desítky let a soužití s českou společností je velmi poklidné. V mnoha ohledech se nesnášenlivost v české společnosti odehrává spíše ve virtuálním světě a reálně máme možnost žít v jednom z nejbezpečnějších států na světě. Myslím, že i televizní tvorba patří k nástrojům, jak si tuto výjimečnou situaci udržet.

Kdo je z vašeho pohledu ideální tvůrce náboženského obsahu v České televizi? Jakou roli hraje osobní vztah k víře nebo její praktikování?

To je složitější otázka. Pokud náboženskou televizní tvorbu vnímáme jako přesvědčování přesvědčených, pak je ideálním tvůrcem člověk, který je ve víře vychovaný nebo dokonale prošel výukou katechismu. Já si ale nemyslím, že pro zprostředkování duchovních myšlenek laické veřejnosti je nezbytné, aby daný publicista byl nutně věřící. Souvisí to se žurnalistikou jako profesí: publicista zprostředkovává svému publiku informace z tolika oblastí, ve kterých nikdy nemůže být dokonalým expertem. Musí ale být schopen o těch věcech dobře analyticky uvažovat, pracovat se zdroji a umět si klást otázky, které jsou pro dané publikum obohacující. V takovém případě může zprostředkovávat dalším divákům svět věřících lidí, aniž by byl sám ve víře kovaný.

Počítáte s tím, že tvůrce, který se této oblasti věnuje, přece jen nejspíš o náboženství nějaký vnitřní zájem má, i když třeba víru nepraktikuje?

Skupina lidí, kteří vytvářejí v ČT náboženskou tvorbu, je opravdu velmi pestrá. Jsou tu třeba pracovníci, kteří mají jiné vzdělání, ale v osobním životě praktikují víru, stejně jako lidé, kteří prošli teologickým vzděláním, a dokonce i duchovní, kteří vedle své kněžské praxe jsou schopni publicistické práce, a to i mimo náboženské vysílání. Těch přesahů v praxi je mnoho a já se jim nebráním. Obecně jde hlavně o osobní nastavení a schopnost vnímat svět kolem sebe a zprostředkovávat ho ostatním. Rozhodně je to více záležitost talentu a schopností než dokonalé znalosti víry. Kde je talent, dá se překonat téměř cokoli.

Předpokládám, že jste zaznamenal stížnost účastníků Světových dnů mládeže v Lisabonu na jednu reportáž České televize, která podle nich uváděla některé fakticky nesprávné údaje, zdůrazňovala kontroverzi a nedala prostor samotným (nejen českým) účastníkům. Je to pro vás důvod k nějaké reflexi, jak se podobným velkým církevním událostem věnovat?

Generálním ředitelem ČT se stanu až od 1. října, a tak jsem s kolegy ze zpravodajství na tohle téma nemluvil, protože by to bylo nepřípadné. Kritické hlasy jsem ale zaznamenal a z mého osobního hlediska mě podoba té reportáže mrzí. Viděl jsem pak v dalších dnech jiné reportáže z Lisabonu, které už byly zpracovány lépe a pravděpodobně i s lepším zdrojem informací. Věřím, že napříště se takových chyb dopouštět nebudeme. Potřebuji si ověřit, jak k tomu zkreslení reality došlo. Jsem přesvědčen, že v tom nebyl žádný záměr. Já bych tipoval, že došlo k převzetí zahraničního materiálu, u kterého jsme asi plně neověřovali, zda všechny informace odpovídají realitě.

Někteří věřící lidé pak sdíleli příspěvky, které na základě zmíněné reportáže útočily na celkovou věrohodnost zpravodajství ČT.

To mě na tom mrzí nejvíc. Jedna věc je nesprávnost informací toho typu, že účastníky mělo trápit velké vedro…

… které je pak skutečně trápilo.

Ale v době, kdy to zaznělo ve zpravodajském příspěvku, tomu tak nebylo. To je jeden typ faktické nesprávnosti, ale pak jde ještě o nesprávnost, pokud jde o popis toho, kolem jakých témat se debaty na takových setkáních točí. To podle mě víc zasahuje cítění lidí, kteří se podobných akcí účastní, neboť to zkresluje pohled na to, čím mladí křesťané žijí. Zda tam v dané chvíli bylo 35 stupňů nebo 28, není tak podstatné. Že dojde k faktické nesprávnosti u toho, jaká jsou témata setkání, mě mrzí víc.

Pokud dovolíte osobní otázku, prozradíte našim čtenářům, jaký máte sám vztah k víře?

Nevyrůstal jsem ve věřící rodině, ale díky lidem ve svém okolí jsem se v posledních 15 letech křesťanství víc přiblížil. Řekněme, že jsem hledající. Za podstatné považuji, že i když jsem nevyrůstal ve věřící rodině, dostal jsem od svých rodičů a prarodičů do života hodnotový žebříček, který nepochybně z křesťanského prostředí vychází. Víra v cokoli je pro mě ryze osobní záležitost, ale u celého našeho společenskopolitického uspořádání jsou základy, které formoval křesťanský étos. Bez křesťanství by Evropa nebyla tím, čím je, na to bychom neměli nikdy zapomínat.