Pokolikáté už čtenář dostává kalendář do rukou?

Je to až k nevíře, ale Cyrilometodějský kalendář vychází už od roku 1951 – je tedy téměř stejně starý jako Katolický týdeník, respektive Katolické noviny. A stejně tak procházel různými obdobími, kdy byl v 50. letech hodně poplatný komunistickému režimu, ale v čase normalizace z něj – na rozdíl od novin – prorežimní články téměř vymizely a byl takovou malou oázou pěkných i poučných textů nejen pro věřící čtenáře. O to snazší bylo navazovat na to po pádu komunismu. Já jsem s kolegy Renátou Holčákovou a Josefem Palou začínal poprvé připravovat kalendář na rok 2000, táhneme to spolu skoro už čtvrt století. A za to dobu se také hodně proměnil.

Čím si vysvětluješ, že je u čtenářů pořád tak oblíbený?

Myslím, že nabízí čtení, které je vděčné – zvlášť v dnešní době, kdy lidé nemají čas na tlusté romány a vítají spíš kratší texty: povídky, fejetony, rozhovory, básně, krátká duchovní zamyšlení či ukázky z knih. A to vše v kalendáři najdou. Snažíme se myslet na starší i mladší čtenáře a nejednomu jsme pomohli objevit pro něj důležitého autora, s nímž by se jinak minul. To je pro mě asi největší odměna. Kalendář také shrnuje důležitá výročí různých osobností či církevní svátky, takže kdo jej čte, je i v tomto směru v obraze. Každý rok představuje kalendář nějakého výtvarníka. Letos jím je Jiří Urban, který je hlavně šperkařem a klenotníkem, ale tady najdeme i jeho malby. Obrazy Jiří Urban maluje ve volných chvílích. Ve velkém rozhovoru v kalendáři líčí svůj životní příběh, jak se z malého rošťáka, který utíkal z domova, zapálil les a málem skončil jako pomocný dělník na stavbě, stal špičkový návrhář šperků a klenotů. Dělal třeba kříž pro papeže Jana Pavla II. nebo šperk pro anglickou královnu Alžbětu II. při jejich prvních návštěvách naší země. Vytvořil kopie Svatováclavské koruny, koruny Karla Velikého, tzv. Sedlecké monstrance nebo relikviář bl. Karla v Poličanech aj. Jeho obrazy jsou naopak jen málo známé, ale mě okamžitě oslovily. Opět nalistujeme i komentovaný cyklus fotek někoho z našich předních fotografů.

Kdo jím je letos?

Je to fotograf a podnikatel Jan Dobrovský (syn známého českého novináře, disidenta a politika Luboše Dobrovského), který slovem, a hlavně obrazem představuje život lidí na Šluknovsku. Přes deset let jezdil objevovat tento kraj, který je podle něj něčím jiný než okolní Sudety. „Syrovost je syrovější, divokost přírody divočejší a lidi, ti jsou pro mě nějak opravdovější, zemitější a možná uzavřenější. Ty lidi a jejich životy jsem chtěl poznat blíž,“ říká o svých fotkách v kalendáři on sám.

Které letošní jubilanty kalendář blíže představuje?

Je jich zase spousta. Ať už je to Dana Němcová, Jan Čep, Karel Skalický, Bedřich Fučík, Franz Kafka, G. K. Chesterton, Josef Škvorecký, Jan Zábrana, Karel Kryl, Ivan Diviš, Alois Musil či Leonard Cohen nebo Bruce Springsteen – vždy se snažíme přiblížit je živě a neotřele. Třeba u Jiřího Wolkera i místem, které je spojené s koncem jeho krátké životní pouti. Připomeneme i nelehký osud kardinála Štěpána Trochty či zbrusu novou, dosud ještě nevydanou knihu historika Jaroslava Šebka o kardinálu Františku Tomáškovi. Všimla jsem si, že tentokrát kromě povídek, rozhovorů či poezie jsou zařazené také tipy na dobré filmy. Lukáš Jirsa, který píše o filmech i pro KT, představuje dvanáct filmových děl, které by každý měl vidět. Nejde o recenze, ale spíš o jeho živý osobní zážitek, který přímo vybízí, abychom se po těchto filmech sháněli. Aspoň kolegyně Holčáková už začala pátrat, kde je může zhlédnout. Vedle tohoto filmového cyklu je v novém kalendáři ještě cyklus dvanácti příběhů, ve kterých spisovatel Miloš Doležal zachycuje slovem i fotkami portréty lidí, kteří ho v životě obohatili – od svých prarodičů přes kulturní osobnosti až k jeho předčasně zesnulé ženě Janě. A přinášíme i jeho nové básně.

Přinesla ti práce na letošním Cyrilometodějském kalendáři nějaký překvapivý objev?

Obrazy Jiřího Urbana a působivé fotky Jana Dobrovského či některé filmy, které zatím unikly mé pozornosti. Ale příprava každého nového kalendáře mě vždy nutí objevovat nové autory. A doufám, že podobně příjemně jako já bude překvapen i nejeden čtenář, když díky této knížce pro sebe objeví třeba japonského spisovatele a nobelistu Kazuo Ishiguru, unikátní paměti donského kozáka Nikolaje Kelina nebo francouzského dominikána Jeana Druela či texty Jana Šulce.

Jan Paulas a kol. (eds.): Cyrilometodějský kalendář 2024 (KNA 2023)