Tři čtvrtě století na tomto světě. Blahopřejeme k jubileu. Když se ohlédnete, uměl byste říct, které období vašeho života považujete za nejšťastnější a nejkrásnější?

Tak to asi neuměl. Já jsem totiž Pánu Bohu vděčný za mnoho darů a mnoho krásných let, ale nemohu z nich nic vytrhnout. Celý život byl krásný. To ale neznamená, že by byl bez těžkostí. Třeba hned v dětství, když naši rodinu soudruzi vystěhovali k sedlákovi do výminku a tátu vzali k Pomocným technickým praporům. To nebylo snadné období. Ale naši domácí byli velmi hodní lidé a maminka dovedla navzdory všemu vytvářet atmosféru opravdového domova. Úžasným duchovním obdarováním byla kněžská léta ve farnostech, kde přitom nebyl žádný volný čas, zato spousta vyčerpávající kněžské práce ve škole i ve zpovědnici. Podobně biskupské cestování po farnostech třeba se čtyřmi velkými biřmováními za sobotu a neděli nebo dlouhatánské hodiny společného hledání při zakládání a rozvoji Charit dovedly vyčerpat, ale zároveň naplňovat.

Jak vzpomínáte na své kněžské a biskupské svěcení? Utkvěl vám ten okamžik, kdy jste poprvé pronesl „toto je moje tělo“ nebo „uděluji ti rozhřešení“?

To bych si musel vymýšlet. Konkrétní myšlenky si po tolika letech opravdu nedovedu vybavit, ale kněžské i biskupské svěcení bylo pro mě velkým darem od Boha, darem, který naplňoval vděčností, povznášel i zavazoval. To jsem prožíval.

Jaké to bylo po svěcení a jaké je to dnes?

Často jsem si uvědomoval a stále uvědomuji svou nedostatečnost a potřebu hlubšího sjednocování s Kristem, když v právě zmíněných chvílích proměňování či rozhřešení mám jednat v osobě Krista. Přece věřím, že při rozhřešení se děje v srdci kajícníka skutečný zázrak uzdravení duše. Já jsem jeho svědkem, či jako ten, kdo v Ježíšově jménu odpouští, dokonce prostředníkem. Pravdou je, že poslouchání hříchů může unavovat či pohoršovat, ale účast na duchovních zázracích je zdrojem duchovní síly a povzbuzením.

Zpovídáte ještě někoho?

Ano, i když málo. Tento týden například jen dvakrát.

Kdy jste naopak prožíval ty největší těžkosti?

Kříže patří k životu. Až v nebi to bude bez nich. Pokud mám problémy, nazývám to potvrzením skutečnosti, že jsem ještě na zemi. Bezmocnost či bezradnost je ale nakonec užitečná, protože táhne ke Kristu, jedinému Zachránci. Nebývá to snadné, ale když člověk najde sílu problém nazvat křížem a kříž poctivě obejmout, zakouší nejtěsnější spojení s Kristem, který je na každém kříži z druhé strany. On přece vzal na sebe všechny hříchy světa. Ptáte-li se, co je nejtěžší, pak domluva s lidmi, kteří nechtějí chápat či spolupracovat na Božím díle, přestože se k němu hlásí, a místo budování rozdělují a rozbíjejí.

Kde hledáte útěchu? Kdo z lidí vám byl a je blízký v situacích, kdy jho kněžské či biskupské služby tíží příliš?

Mluvím se spolubratry a svým zpovědníkem, ale nejdůležitější je posadit se ke svatostánku.

Když zmiňujete těžkou domluvu s některými lidmi, lze k nim najít cestu? Nejsou třeba jen frustrovaní z neutěšeného stavu věcí či nedostatku dialogu v církvi?

Cesty musíme hledat stále. A myslím si, že prostor k dialogu je v církvi dost velký. Alespoň sám věnuji stovky hodin naslouchání. Větší problém je v chápání dialogu. Někteří neumí naslouchat a nejsou spokojení, dokud ostatní nepřijmou jejich názor. Důležité je také vědomí, že máme nějaké hranice, protože církev není naše, ale Kristova. Proto je nejdůležitější naslouchat jemu.

Čekal jste, že bude Praha tak náročná „štace“?

Čekal, ale nemyslím si, že se všechno musí vyřešit hned nebo že to musím vyřešit zrovna já.

Co pro vás znamenají setkání s lidmi? Je to pro vás spíš únavné, nebo občerstvující? Zažil jsem před časem vaše setkání se společenstvím Člověk a Víra, bylo to na vrcholu náročného dne, přesto jste byl poměrně svěží společník.

Společenství mám rád a myslím, že ho každý potřebuje. Jen vytvářením společenství se buduje jak rodina, tak i církev. A jestli společenství občerstvuje či unavuje, záleží na atmosféře, na citlivosti přítomných a na jejich ochotě být pro druhé, naslouchat i dělit se. Dokonce to může být i hluboce duchovní chvíle, přestože se žertuje či mluví o světských věcech, pokud jsou účastníci ochotní vyjít ze sebe a milovat, být v Ježíšově jménu. Pak je on sám uprostřed nich, jak to slíbil.

Zaslechl jsem od vás, že církev je nyní jako potápějící se loď.

Já si vůbec nemyslím, že se církev potápí. Ale někteří, zvláště ve sdělovacích prostředcích, líčí takový obraz církve, když nedovedou vidět pozitiva a rádi ukazují jen stíny. Mám za to, že jsem to řekl při setkání s redakcí Katolického týdeníku, když jsem mluvil o tom, že jde o špatnou službu církvi, pokud se zbytečně mluví o chybách a církev se líčí tak, že normální lidé o ni ztrácejí zájem. Na potápějící se loď nasedají jen záchranáři a blázni. A neplatí to jen o církvi, ale o celé společnosti, když nás například televizní zpravodajství krmí katastrofami z celého světa a nakonec musí zabloudit do zoologické zahrady, aby mohlo nabídnout pozitivní zprávu. Záliba v šíření negativních zpráv je v přímém rozporu s posláním křesťanů, kteří mají za povinnost hlásat dobrou zprávu evangelia. Negativní zprávy se lépe prodávají, ale vedou k tomu, že lidé jsou stále víc kritičtí a nespokojení, že mají „blbou náladu“. Přestože mají všechno, nejsou šťastní.

Opakovaně jsem od vás slyšel, že vás trápí, jak málo žijeme svůj křest, svoje napojení na Krista, který nás přece už vykoupil, a jsme jeho. I kdybychom tedy stáli na palubě potápějící se lodi, neměli bychom přece ztrácet tuto jistotu...

Kristus vykoupil všechny, ale spaseni budou jenom ti, kteří ten dar opravdu přijmou. Když poctivě přijmu skutečnost, že od křtu už nepatřím sobě, ale Kristu, který si mě koupil za cenu vlastní krve, pak už nehledám svou vůli, ale jeho. Pokud Krista trochu znám, tak vím, že mu na mně záleží, že chce moje největší dobro. A pokud také věřím, že je skutečně moudrý, pak mi nedělá problém přijmout jeho přání. Proto mě skutečně trápí, když se sice ke Kristu hlásíme, ale jeho přání nebereme vážně.

Jako křesťané jsme poznali Krista, zjistili, že následovat ho je životodárné, že to přináší i velkou svobodu být ve světě solí a kvasem, se světem nést těžkosti a bolesti druhých a že to dokonce přináší i svobodu „od“ světa. Proč tedy biskupové tomuto světu někdy předkládají toto poznání dobra normativním způsobem? Tak tomu totiž někteří lidé rozumí.

Takové obvinění biskupů považuji za absurdní. Jestli míříte na naše vyjádření k manželství, pak to byla reakce na diskusi v médiích, kterou odstartovalo prohlášení skupiny lidí proti Alianci pro rodinu, v němž se angažovali také dva kněží. My jsme museli věřícím připomenout, jaký je postoj církve. Nic víc. Hlásání radostné zvěsti evangelia není vždy snadné a často naráží, protože klade vysoké požadavky. Proto svatý Pavel ukládá biskupu Titovi: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. (2Tim 4,2) Co Bůh prohlásil za hřích, nemůžeme prohlásit za správné. Církev vždycky rozlišuje hřích a hříšníka. Hříšníka miluje, ale to není důvod k tomu, aby řekla, že hřích není hříchem. Tak církev mnohokrát odsoudila potraty jako vážné hříchy proti Bohu i proti právu na život těch nenarozených. Mnohokrát odsoudila rozvody, které jsou zradou na daném manželském slibu a často taky těžkým proviněním proti dětem, jimž se tak upírá právo na lásku otce i matky, na stabilitu rodinného zázemí. Podobně se církev mnohokrát vyjádřila proti eutanázii, která je proviněním proti životu. Církev se jasně vyjádřila k mnoha dalším otázkám třeba z oblasti sociální spravedlnosti a míru. Církev ty, které napomíná, nevylučuje a snaží se jim pomáhat, duchovně je doprovází. Nabízí například služby manželských poraden, programy pro rozvedené, ale i pro lidi s jinou sexuální orientací. Zároveň musí říkat jasné slovo kvůli dětem a mladým lidem, kteří jsou ještě slabší a zranitelnější než zmíněné skupiny, protože se teprve formují a utvářejí si názory. Nechat je v prostředí názorových zmatků bez pomoci by bylo těžkým proviněním.

Někteří z našich biskupů otevřeně říkají, že už u nás prakticky nejsou adepti kněžství. Se zkušeností těch 75 let života, jakou cestu zde vidíte pro církev?

Musíme se znovu ptát Krista, a ne hledat lidská řešení. Církev je Kristova a ne naše. A vaši otázku musíme rozšířit, protože u nás nechybí jen kněží, ale i laici. Moc často vidím kostely, kde je v lavicích mnohonásobek volných míst než účastníků na mši svaté. Často vidím kostely, kde nejsou ani kostelníci, ani ministranti, kde si farář dokonce kostel sám uklízí a zdobí. Mluvím s mladíky, kteří uvažují o kněžství, ale pokud se stanou kněžími, budou to mít těžké, protože neznají harmonickou rodinu a nezakusili otcovskou výchovu, nebo ani otce neznají. Jakými budou duchovními otci? Naše společnost nemá jen nedostatek kněží, ale má krizi mužů a krizi otců. Co s tím uděláme? Tam se musí začít. Já věřím, že i tuto krizi s Boží pomocí překonáme.

Do rukou kněží byla svěřena svátostná služba. A oni přitom musí věnovat tolik času např. správě majetku a organizační činnosti všeho druhu, jak jste sám zmiňoval. Nebo se věnují vzdělávání dětí a vyčerpávajícím přípravám na svátosti. Nenastal čas laiků?

Biskupství nabízejí kněžím odbornou pomoc, ale potřebujeme víc dobrovolníků ve farnostech. Díky Bohu máme i živé farnosti, kde jsou laici aktivní – nejen jako katecheti a kostelníci či varhaníci a zpěváci, ale vedou taky různá společenství a díky nim fungují i farní Charity a údržba kostelů a far. Vedle toho si ale mnozí stále myslí, že církev jsou jen duchovní a zaměstnanci církve. Proto jezdím po diecézi a mluvím o tom s farními radami. Tím nejdůležitějším úkolem laiků jsou však zdravé křesťanské rodiny a výchova dětí. Bez nich tu další generace nebude.

A ještě možná trochu obligátní otázka: Co byste si přál k narozeninám?

Největší radost mám ze živých společenství církve, která vyzařuj í radost z Boha.

JAN GRAUBNER (* 29. srpna 1948, Brno) je od loňska 37. arcibiskupem pražským a 25. primasem českým. Předtím od roku 1992 sloužil jako 14. arcibiskup olomoucký a metropolita moravský. V letech 2000 až 2010 byl předsedou České biskupské konference a znovu jím byl zvolen 28. dubna 2020.