15. 8. 2023
|Obrátili jsme se na účastníky Světových dní mládeže po jejich návratu z Lisabonu: Co si ze setkání přivážíte? A co z toho, co jste tam prožili, můžete „importovat“ do své farnosti nebo do prostředí, kde žijete?
Do Lisabonu jsem se přihlásila na poslední chvíli a jako náhradník. Na setkání jsem odjížděla narychlo, bez plánů a domluvené party přátel. Měla jsem trochu obavy, ale v hlavě mi zněla slova: „Neboj se! Nikdy nejsi sama, já jsem s tebou!“ A bylo to tak. Už na letišti jsem potkala známé a během celého setkání jsem vždy mohla být s nějakou skupinkou, která mě vřele přijala, i když mě většina členů neznala. Až podezřele náhodně jsem potkávala kamarády a seznamovala se s jejich přáteli. Třešničku tomu dodala papežova slova: „Nikdo tu není náhodou…“ Z Portugalska si odnáším, že pokud mě někde Bůh chce mít, postará se o mě a nenechá mě samotnou.
Světové dny mládeže byly jedním slovem pouť. V mých představách mě čekaly dlouhé dny plné davů, brzkého vstávání a vedra. Druhý den mi P. Tomáš Kadlec řekl větu, která mě doprovázela po zbytek pobytu: „Nic nemusíš, ty můžeš.“
Nejvíc mi ta věta pomohla, když jsme spali pod mostem na kamenité zemi s osobním prostorem asi tak 30 cm, kdy chce člověk být především aspoň chvilku sám. Šlo mi hlavou: jenže kdy jindy budu mít možnost v tom prachu a s dalším milionem a půl mladých lidí slavit mši svatou s papežem?
Bez ohledu na všechno nepříjemné jsem viděla, že jsem součástí něčeho, co mě dalece přesahuje. Zažila jsem pocit svobody ve vztahu k Bohu a příslušnosti k něčemu tak bohatému a velkému, jako je církev – a to bych ráda přenesla do mé farnosti. Třebaže jsme každý jiný a okolnosti nejsou vždy ideální, tak můžu (nemusím) být tady a teď ve společenství. A ne sama.
Já i mladí lidé, se kterými jsem cestou zpět mluvil, si vezeme nadšení. A nejen to – věřím, že z těch několika dní v Portugalsku nebudeme mít jen krátkodobý zážitek, ale že to bude pro nás všechny motivace do budoucna něco v církvi a pro církev udělat.
A co přivážím do našich farností konkrétně já? Papež opakuje velmi jednoduché věci, které jsou základní a musejí znít znovu a znovu bez dlouhých kázání a dalších vysvětlování. Ta první je: církev je tady pro všechny. Papež chtěl, abychom to křičeli a opakovali! Řekl, že „církev nemá dveře“. A ta druhá věc: hlásat evangelium znamená být radostný. Prostě mít radost ze života. A tohle si přivážím jako zásadní a jednoduchou formaci pro sebe jako biskupa a věřím, že to tak pochopili i mladí lidé.
Prožila jsem zkušenost, že Ježíš zvítězil a žije. Vlajky národů nesené při zahajovacím ceremoniálu a jásot mladých lidí ve mně vzbuzovaly vděčnost za živé společenství církve. „Shoda okolností“ mě přivedla k projíždějícímu papeži Františkovi, a mohla jsem tak se slzami v očích zblízka prožít jeho úsměv. Se skupinkou mladých lidí od nás z farnosti jsme se zúčastnili odpoledního světového setkání mladých, kteří žijí a slouží společně s řeholníky-redemptoristy, kde jsem mohla vidět, jak se evangelium stále šíří v různých částech světa – mezi děti, mladé lidi, chudé. Nádherně zpracovaná křížová cesta mi zase umožnila dotknout se bolesti a uvěřit, že nemá poslední slovo. Na sobotní vigilii byla výzva „vstaň“ – Rise Up – jedním z nápisů, který se objevil na noční obloze. Přivážím jej společně se slovy, které se nesly širokou plání při závěrečné mši svaté: Nebojte se, Ježíš je tady. Dívá se na každého z nás a zná naše srdce i životy.
Provází mě věta evangelia, která zazněla při závěrečné mši svaté. Jsou to Petrova slova poté, co spatřil proměněnou Ježíšovu tvář: „Pane, je dobře, že jsme tady.“ Jsem vděčný, že jsem v Lisabonu byl, protože jsem viděl mnoho tváří mladých lidí naplněných radostí. Tvář trpělivého papeže, který mladé povzbuzoval, a tváře mladých, kteří mu naslouchají.
Osobně si odvážím nové ujištění o tom, jak dobré, potřebné a důležité je věnovat se v církvi mladým lidem. Motivovat je a doprovázet na cestě podobně, jako to dělá papež. Přál bych jim, aby do svého života po Lisabonu přenesli radost z víry, kterou tam mohli intenzivně zakusit. A také ochotu se nasadit pro druhé v církvi i ve společnosti, jak o tom hovořil papež během zahájení: „Drazí přátelé, Ježíš pro vás připravil štěstí, pro každého z vás: to nepřichází z hromadění věcí, ale z vašeho nasazení.“
Na setkání jsem byla za Radio Proglas, takže to pro mě byla především pracovní zkušenost, která se člověku jen tak nenaskytne. Právě pozice novináře mi ale poskytla i zážitky, které bych jinak nemohla prožít: dostala jsem se do blízkosti papeže. Mladé lidi (nejen z naší farnosti a diecéze) to určitě „nakoplo“ ve víře, což jsem na těchto setkáních také prožila v době svého dospívání. Ale také to snad i změnilo jejich pohled na církev – že „ti nahoře“ – kněží, biskupové, papež – nejsou nějaké vzdálené osobnosti, od nichž je třeba mít odstup. Kněží byli ubytovaní společně s mladými lidmi, spali na zemi ve spacáku, prožívali setkání stejně. Biskupové, s nimiž jsme se potkávali na českém programu, projevovali zájem, s mladými lidmi zapřádali hovor. A Svatý otec, který může působit jako křehký stařík, na setkání omládl, při promluvách z něj sršela energie a bylo vidět, že mladí opravdu hltají každé jeho slovo.
První část světových dnů mládeže jsme s mladými plzeňské diecéze strávili v diecézi Porto ve farnosti Sobreira. Každý den byl jiný. Prožívali jsme radosti i starosti. Radosti z krásy místa, ale i starosti plynoucí z horší organizace ze strany Portugalců, z národnostních odlišností či únavy. Vždycky jsme se ale vzájemně potěšili, povzbudili a nejhezčími okamžiky byly společné večerní modlitby s naší diecézí za zvuku kytary a zpěvu nebo také například moje malá pouť s růžencem po portských kostelech a adorace. Druhá část se odehrávala v Lisabonu. Pohltila nás atmosféra milionového společenství s papežem a obrovské město, ale taky fronty a horko.
Ze setkání si odvážím toto: Nebojte se zářit, poslouchat, buďte aktivně přítomní, pomáhejte ve skrytosti a s modlitbou. Bůh nás má moc rád a my jeho taky.
Silná pro mě byla vigilie, ani ne pro ten program, ale spíš pro počet lidí, který se tam sešel. Každý z nás měl přidělený sektor, kde měl spát. My jsme ale přišli odpoledne, kdy už byly všechny sektory úplně zaplněné karimatkami. Bez šance si lehnout. Místo jsme nakonec našli u větší cesty, kterou jsme olemovali, protože to bylo vlastně velmi pohodlné místo (tj. bez kamenů). Ale bylo to v pohodě: toalety každých 300 metrů, dostatek vody i jídla. To vše jsme měli k dispozici – s úžasnou hudbou a programem. Hlavou mi v tu chvíli šlo neskutečné číslo: 1,5 miliardy lidí. Tolik jich žije v bídě a ve slumech. Pětina světa. Neumím si to představit, jenom vím, že milion a půl věřících na jednom místě bylo šíleně moc.
Na obrazovce jsem viděla záběry na nás z dronu. Svrchu to vypadalo parádně, tolik mladých lidí. Svrchu asi všechny věci vypadají jinak. Papež říkal, že svrchu můžeme koukat na lidi jen tehdy, když jim podáváme pomocnou ruku.
Vezu si domů spoustu nových kamarádských vztahů a hlavně velkou nálož prožité Boží blízkosti mezi lidmi z celého světa. Bylo to posilující i v osobním vztahu s Bohem. Veliký zážitek byla taky Fatima, je to fakt strašně silné místo. Zpětně jsem se dozvěděl, že tam v té době údajně došlo i k zázračnému uzdravení.
Přišlo mi, že na celém setkání byla přímo hmatatelná Boží přítomnost. Kolikrát jsem si i pobrečel – sedl jsem si do kostela, modlil se a z ničeho nic mi začaly téct slzy z očí. Zažil jsem setkání se spoustou lidí, mimo jiné s mentálně i tělesně postiženými. Právě na taková místa by měli jezdit, protože se můžou cítit přijatí, a mě to až dojímalo, když jsem viděl, že jsou schopní přes svá omezení dorazit.
A s čím chci žít tady doma? Papež říkal, že člověk by měl zářit a rozdávat lás ku jako Panna Maria v Káni Galilejské. Sama přišla za Ježíšem a řekla mu, že došlo víno. Nechtěla za to uznání, nedala od té situace „bez vína“ ruce pryč, ale šla ve skrytu a řekla to Kristu. Chtěla pomoci – a stejně tak bych to chtěl dělat. Být jako Panna Maria.
Jeden z nejsilnějších momentů jsem prožila při první velké mezinárodní mši. Při pozdravení pokoje jsem si uvědomila, že právě teď a tady se děje zázrak. Mladá generace států, které dělí rozpory, nenávist nebo dokonce i války, si vzájemně přeje pokoj. Pak mě doslova dojalo, když nám papež řekl, že Bůh nás miluje takové, jací jsme teď. Jeho láska nečeká na okamžik, kdy budeme po zpovědi, bez hříchů, kdy zvítězíme nad svými nedostatky. Mohla jsem zažít, že naše církev je živá a že i v České republice máme dobře nakročeno – naši mladí lidé jsou komunikativní, nebojí se konfrontace, nemají strach vystoupit z komfortní zóny a žít křesťanství i veřejně, třeba na sociálních sítích.