Tábory jsou obvykle slyšet už zdálky. Když jsem ale minulý čtvrtek dopoledne vystoupil u kláštera z auta, všude vládl podezřelý klid. Jsem tu správně? Má tu přece být i s organizačním týmem přes 200 mladých lidí ve věku mezi 15 a 18 lety! U kostela jsem se uklidnil, jsem tu správně. Nejen lavice, ale i uličky byly zaplněné mladými lidmi. Právě poslouchali přednášku o církvi a společenství. „Ve víře je to podobné jako na túře. Můžete zakopnout, vybije se vám mobil nebo jen dojdou síly. To jsou chvíle, kdy se můžete opřít o druhé, o společenství,“ povzbuzoval je od ambonu Honza Brothánek.

Ráno na Jumpu začíná chválami – s recitováním žalmu a doprovodem kapely, následuje zhruba hodinová přednáška, která otevírá téma každého dne, například kdo je pro ně Ježíš nebo co pro ně znamená společenství nebo vztahy vůbec. Následuje rozdělení tábora do malých skupinek – klanů, které se celý týden nemění a kde je prostor téma důkladně probrat i z osobního pohledu.

„Na (tomto) mladším Jumpu je struktura témat každý rok stejná, ale mění se přednášející, takže je to pokaždé trochu jiné,“ přibližuje teoložka Kateřina Lachmanová, jedna z dlouholetých organizátorek. Mladí lidé tak nejprve poslouchají a pak sami o tématu promlouvají. Poslední přednáška před odjezdem přibližuje, jak naplno žít život křesťana i ve všedních dnech a duchovně neživořit. Následuje týden pro starší (18–23 let). „Letos jsme zvolili téma svobody. Přenášky celého týdne se jí nějak dotýkají – jak ji mít i dávat druhým, kde má hranice, jak se vyhýbat manipulaci, nezdravým závislostem, svoboda pro něco atd.,“ připojuje Lachmanová.

Nováčci

Každý rok bývá o tábor velký zájem, obvykle se zaplní už na jaře. Letos je to jinak, patrně i díky světovému setkání mládeže v Lisabonu nyní zbyla místa i pro hodně nováčků. „A mnozí z nich jsou nováčky i ve víře,“ všímá si P. Vlastimil Kadlec. „Pro nás přednášející je to těžší – nevíme, koho máme před sebou. A je i hodně nových vedoucích skupinek, takzvaných kmotrů. A to mi dělá radost, protože jsem se trochu bál, že se nám tu budou rok co rok střídat už jen ‚staří bardi‘,“ dodává.

Poprvé se na Jump vypravila třeba středoškolačka Katka z Brna. Rozhodla se spontánně až v červenci, kdy se na Katolické charismatické konferenci dozvěděla, že jsou ještě volná místa. „A jsem moc ráda, stojí to za to. Mému srdci je nejbližší ranní modlitba chval. Celý týden se soustředím jen na Pána, takhle intenzivně jsem to ještě nezažila,“ popisuje v závěru pobytu pro KT. Až z Ostravy, a tedy sedm hodin vlakem, cestoval do Kostelního Vydří další z účastníků David. „Loni jsem tu zažil velké sblížení s Bohem. Byl jsem vděčný za témata, která jsme probírali v klanu, hodně mi to pomohlo,“ zdůvodňuje, proč se rozhodl přijet znovu. Podle jeho slov se mu v některých tématech nechce zapojit do debaty ve skupince, ale nakonec vždy najde něco, co by mohl druhým říct. „A během týdne se to navíc postupně zlepšuje. Lépe se poznáváme a je pak jednodušší mluvit i o závažnějších, osobnějších věcech,“ doplňuje.

Máme na ně čas

Když se na Jumpu otevřou bolavější témata, je k dispozici pomoc – tzv. reverendi. Tak se přezdívá kněžím, kteří jsou k dispozici vždy během polední siesty, ale i jindy ke svátosti smíření. „Podobně jako tady to zažívám při poutích v Polsku. Na zpovědi je mnohem více času. Nemusím se dívat na hodinky, abych stihl mši, která za chvíli začíná, ale mohu se jim věnovat tak dlouho, kolik potřebují, je prostor i na rozhovor,“ říká P. Bogdan Stępień, který podobně jako Vlastimil Kadlec působí v plzeňské diecézi. „Je velmi důležité, že tu mladí lidé cítí přijetí, že jim někdo pozorně naslouchá a neodsuzuje je,“ dodává.

Loňskou novinkou je na Jumpu i „psycho-ducho lavička“, kde se střídá několik psychoterapeutů. „Ti odvážnější si nás spontánně odchytávali i dříve, proto jsme se rozhodli tuhle službu nabídnout všem,“ přibližuje psycholožka a terapeutka Barbora Širůčková. Mladí lidé za nimi přicházejí s otázkami ohledně sebehodnoty, sebepřijetí a vztahovými potížemi. „Nesnažíme se hned všechno vyřešit, často je to pro ně první setkání s psychologem. Někdy je pak odesíláme ke svátosti smíření, občas je naopak kněží posílají za námi,“ upřesňuje.

Ikony i včely

Prostor je samozřejmě i pro sport a další aktivity – každé odpoledne se organizují tzv. kůlny – široká škála aktivit – od psaní ikon přes včelaření, výrobu fléten či růženců, vyřezávání, šermu, softbalu nebo tenisu. Ve čtvrtek celé odpoledne klany soutěžily v jumpkrosu – pomáhaly proslulému detektivovi Hercule Poirotovi vyřešit jednu vraždu. Pustily se do toho naplno – včetně představitele hlavní role z řad organizátorů, který pro autentičnost neváhal ani obětovat svůj pěstěný plnovous a ponechal si jen nakroucený knír.

Vrcholem dne jsou pak na Jumpu večerní modlitby v kostele, každá je trochu jiná. „Velmi silná je zvlášť ta poslední. Kmotři během ní postupně žehnají jednotlivým členům svého klanu,“ dodává Kateřina Lachmanová.

Duchovně-formační tábor Jump má už dlouhou tradici. Poprvé se v Kostelním Vydří konal v roce 2002. Zájem o něj byl tak velký, že prakticky ve všech diecézích postupně vznikly jeho „klony“, které mají velmi podobnou strukturu: Entercamp, Dolancamp, Raft, Sinaj, Runway nebo Úlet. Většina z nich se letos kvůli setkání mládeže v Lisabonu koná až v druhé polovině srpna.