Naplánovala jsem si na ten den brzkou ranní zpověď (u pražských jezuitů u Sv. Ignáce měla být možnost přistoupit ke svátosti smíření brzy ráno), pak mši svatou a nakonec úprk do práce. Nevstávalo se mi však lehce, ranní tramvaj měla zpoždění, a když jsem přebíhala přes park na Karlově náměstí, všimla jsem si bezdomovců postávajících u kostela. Jeden z nich se na mě usmál – ale já úsměv ani neopětovala. Ještě bude po mně něco chtít, pomyslela jsem si docela nevrle. Ale jen co jsem překročila práh chrámu, strnula jsem. Čekala jsem prázdno a do šera svítící zpovědnici. Jenže prostor byl plně…