Jak jsem nepolíbil želvu. Jedno nedělní odpoledne jsem ještě jako bohoslovec stál v Římě na zahradě se suchozemskou želvou v ruce a můj anděl tam byl se mnou. Uvelebil se ve stínu pinie, opřený o kmen, křídla z dlouhých per zabořená do jehličí. V puse žmoulal stéblo trávy, koukal do nebe a předstíral, že mne nevidí.Prostě se tam zničehonic objevil. Lekl jsem se. Zkusil jsem zavřít oči a pomodlit se za obrácení Číny, ale nepomohlo to. Ten týpek s kudrnatými světlými vlasy tam seděl dál. „Jestli jsem opravdový?“ řekl najednou dokonale česky. „Si piš, že jo.“ Hrklo ve mně. „Ten chlápek čte…