Každá radikální cesta po čase vytváří struktury a postupně se stává institucí. Je to přirozený proces vlastní člověku, společnosti a životu. Platí to i o tom zasvěceném. Jediný, kdo je schopen být radikální a dynamický po celá staletí, je Bůh. Jde stále novými cestami a my mu prostě nestačíme, nestíháme. A tak se nám stává, že někdy zůstaneme trčet na místě. Musíme se rozhlédnout a znovu hledat cestu.

Kláštery nejsou prázdné všude. Můžeme se dozvědět, že přísná a náročná řeholní společenství patří k vyhledávaným: cisterciáci v dolnorakouském Heiligen Kreuz by mohli vyprávět. Případně trapisté nebo trapistky i u nás v Česku. Bůh povolává do ticha, k modlitbě, oddělení od světa. A může nás to překvapovat? Ne, Bůh povolává a dělá, co on chce. Jsou to pak naše ruce, nohy, srdce a duše, které používá.

Povolání za hranicemi církve

Kritizujeme individualismus a zahleděnost do sebe, ale přehlížíme, že Bůh povolává k budování společného dobra spoustu lidí. A často se to neděje ani v církvi, ale za jejími hranicemi. Vezměme například téma ekologie. Mládež neprotestuje, protože chce mít víc peněz, supermarketů, zboží a luxusu. Mladí lidé chtějí chránit přírodu, náš společný domov. To je velký ideál. Stejně tak, když chtějí více tolerance, ohledů a respektu pro ty, kteří jsou v menšině, mají jiné názory nebo se nedokážou bránit. Nová generace dokáže žít dobré vztahy, projekty a společenství. Tato dovednost a touha se nevytrácí. Jenom nemá formy zasvěceného života.

Neměli bychom tedy upadat na mysli. Kristus nám slíbil, že budeme malé stádce a sůl země. Jeden z mých učitelů mi připomínal, že naším příslibem nebylo a není, že křesťané budou jako polévka, ale jako ta špetka soli, která ji ochutí. Z evangelií se tedy dá vyčíst, že křesťanství nebylo Kristem zamýšlené jako „masovka“. Takovou církev jsme prožívali v uplynulých staletích. Ale ono jde o kvalitu, nikoli o kvantitu. Jde o to, jak budeme žít svůj křest, své křesťanství tady a teď. To bychom měli v naší situaci hledat a na to hledět. Například jak být solí pro ty, kteří neztrácejí touhu po ideálech. Není čas na nářky, ale rozhlížet se, čím máme my křesťané v tomto světě být. Může se stát, že Bůh přestane povolávat do našich zavedených struktur. Bojíme se, co bude s církví? S řeholemi, řády a zasvěceným životem? Ale co vy – jak žijete své křesťanství, svůj křest? Nestala se pro nás církev jen servisní organizací, kostelem, kam chodíme, když se tam něco odehrává? Jenže taková církev nemusí přetrvat. Stejně tak nemusí přežít nějaký řád nebo řehole, když k životu s nimi nebude nikdo povolaný. Možná Bůh povolává jinak, ale zatím to pro nás není patrné. Třeba nová žeň už někde klíčí. A je dost dobře možné, že některá setba bude muset zemřít a teprve na místě, kde už to staré není, vyroste něco nového. Nevíme to, protože například benediktinská tradice, ve které žiju svůj zasvěcený život, zakusila mnohokrát těžká období: po husitských válkách zbyly z deseti klášterů tři, pak přišlo osvícenství, sekularizace, komunismus. Obrovské propady, po kterých ale vždy přišel nový život.

V klášteře na Bílé Hoře žijeme střídavě tři nebo čtyři řeholnice. Nyní máme českou novicku. Není jich deset. Ale přicházejí i hledající dívky, které chtějí zakusit klášter. Nevstoupí k nám, ale chtějí zažít, co je zasvěcený život, ve kterém neseme společně slabosti druhých, necháváme svůj život v Božích rukou, žijeme evangelium i praktický život radikálně. Zvu k tomu všechny čtenářky a čtenáře, kteří hledají povolání.