Píšu příběh z doby, kdy jsem ještě chodila do práce (nyní jsem už deset let v důchodu). Pracovala jsem tehdy ve strojírenství, na směny. Měla jsem ten den odpolední. Bylo dusno, kolem 17. hodiny se začalo stmívat, z velikých tmavých mračen zanedlouho padal prudký a silný déšť, také velké kroupy. Mraky byly všude kolem, bouřek bylo hned několik za sebou – lidé říkali, že takovou bouři snad ani nikdy neviděli. Nemohli jsme pracovat, elektrický proud byl vypnutý, já jsem se uchýlila do ústraní a začala se modlit. Když už končila směna, kolega mě svezl kousek domů svým autem – jen část cesty…