Kromě toho, že jsem knězem, jsou rána, kdy kolem druhé nebo třetí vstávám a jdu řídit autobus pražské MHD. Jsem člověk jako každý jiný. Když si z garáží vyzvedávám autobus a vyjíždím na linku, je většinou ještě tma. V Praze ji sice přebíjejí pouliční lampy a světla projíždějících aut, i tak se dá ale pozorovat, jak se postupně rozsvěcují jednotlivá okna bytů, jak lidé vstávají. Od volantu si kladu otázku, jestli se vůbec na nový den, na to, co v něm prožijí, těší. A vůbec, jestli se těší ze svého života, ze svých přátel, ze své rodiny? Na zastávkách stojí leckdy znavení a smutní lidé. V…