Jak se stalo, že ses stal dobrovolníkem Mary’s Meals?

Dobrovolníkem jsem už několik let. O Mary’s Meals jsem se dozvěděl na charismatické konferenci v Brně.

Prozradil bys, co všechno tomu předcházelo?

Odmalička jsem byl sám. Žil jsem s mamkou a sestrami, protože taťka od nás odešel. Navíc mamka většinu času byla v práci, byla uklízečka, a mé tři starší sestry byly taky často pryč. Brzy jsem nastoupil na internátní školu, takže jsem byl s rodinou ještě méně. Ve čtrnácti jsem poznal kamarády, kteří mě dostali k drogám.

Chápu, že to probíhalo za zády rodičů. Ale co vychovatelé a učitelé?

Jednoho dne jsem utekl ze třídy na záchod, tam jsem si dal dávku a přišel jsem zpátky. Praštil jsem dveřmi, až po chvíli přišel do třídy ředitel. Odvedl mě do ředitelny a tam zjistil, že si píchám.

Jaké to mělo následky?

Rychlé. Sociální pracovnice zavolala policisty, ti přijeli a dali mi pouta. Začal jsem se vzpouzet, kopal jsem kolem sebe, mlátil jsem je celým tělem, jak jen to šlo. To je samozřejmě vyprovokovalo. Vrhli se na mě čtyři a po pár minutách všechno skončilo. Tak jsem se dostal do dětského domova do Račic poblíž Vyškova, kde byl i učňák. Tam jsem zůstal až do své plnoletosti.

Jaké prostředí bylo v dětském domově?

Ze začátku těžké, protože mě mlátili. Všichni, celý ústav. Ptal jsem se někoho, jestli to je normální. Odpověď mě zarazila: „Oni si tě zkouší, chtějí vědět, co v tobě je. Jestli se ukáže, že se bojíš, budeš jejich hračka.“ To mi stačilo. „Chcete se bít? – Tak pojďte!“ Vymlátil jsem celý ústav a nikdo si na mě už netroufl.

Byl jsi v tomto období v kontaktu s rodinou?

V patnácti jsem jel k soudu, který mi přiřkl děcák na další tři roky až do osmnácti. Rodina mě v tom docela nechala. Byli pro, abych v děcáku zůstal. V šestnácti jsem jel na dovolenku domů do Brna. V pátek mě přivezli domů a v pondělí ráno jsem měl jet zpátky. Dopadlo to ale jinak, už v sobotu mě totiž zase odvážela policie.

Proč?

Popral jsem se. Nastupoval jsem na České do šaliny a vidím, jak namakaná gorila mlátí mladou holku, která volala o pomoc. Já jako šestnáctiletý harant jsem se do něho pustil. Když se na Moravském náměstí otevřely dveře, tak jsem ho vyhodil ven. Vystoupil jsem a porvali jsme se. On do mě pořádně praštil, ale já jsem si to nenechal líbit. Přijeli policajti a začali to vyšetřovat. Popsal jsem, že bil holku a já jsem byl jediný, kdo se jí zastal, když ostatní seděli jak pecky. „Jedete!“ zněla jasná odpověď policie. Odvezli mě hned ten den zpátky do dětského domova.

Překvapuje mě, že jsi hned bez rozmýšlení přispěchal na pomoc.

Jasně, holky se nebijou. Neváhal jsem ani chvíli.

Vážně ses nebál?

Nebál jsem se, protože jsem byl pod vlivem drog. Když je člověk na drogách, necítí žádnou bolest ani strach.

Jak jsi vkročil do dospělosti?

V osmnácti mě pustili z dětského domova a já jsem odjel domů k mamce. Prosil jsem ji, ať mi půjčí peníze. Ona to ale odmítla. Ihned jak odešla, okradl jsem ji o patnáct tisíc. Všechny ty peníze jsem profetoval za jeden den. Byl jsem úplně na mizině, navíc úplně psychicky a zdravotně na dně, proto jsem šel za doktorem. Ten, když mě viděl, řekl: „Dávám ti měsíc života, pak jsi mrtvý.“ Zeptal jsem se, jestli se můžu vyléčit, ale on zavrtěl hlavou.

Jak se člověku žije s takovou představou?

Řekl jsem si, když měsíc, tak měsíc, a začal jsem fetovat ještě víc. Odjel jsem do Prahy, tam jsem přežíval poblíž nádraží úplně zfetovaný. Náhodou kolem šel člověk z nějaké apoštolské církve a ten mi řekl osudovou větu: „Je někdo, kdo tě miluje i přesto, co děláš.“ Na to jsem mu překvapeně řekl, že je pěkný blázen, když mě miluje. On odpověděl, že nemyslí sebe, ale Boha. Dlouho jsem o tom přemýšlel.

Nastal po tomto setkání čas tvé konverze?

Týden na to se mi přitížilo a skoro jsem nemohl chodit. Řekl jsem si, že doktor měl asi pravdu. Ale hlas sebezáchovy ve mně byl silný. Já přece nechci zemřít, jsem mladý, chci žít. Prosil jsem ty bratry, aby mě vzali s sebou na shromáždění. Tam jsem si sedl dozadu, a když přišel pastor, řekl: „Hle, kdo chcete, aby ho Bůh uzdravil, přistupte před něj.“ Já jsem padl na zem a plazil jsem se dopředu, tam jsem se vší silou postavil a poprosil ho o modlitbu. Pak jsem padl na zem jako mrtvý a přitom jsem slyšel vnitřní hlas: „Co bylo, pominulo, budeš nový člověk, vstaň, pojď za mnou.“

Jak tě taková silná zkušenost ovlivnila?

Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy. Našel jsem si několik brigád, ale všechny načerno, takže mi nikde nezaplatili. Rozhodl jsem se vycestovat za prací do Anglie, kde jsem dělal ve fabrice. Ani tam jsem se výplaty nedočkal. Utekl jsem do Londýna úplně s prázdnou a žil tam na ulici. Někdo mi tehdy poradil, abych zašel do krizového centra, kde prý pracuje jedna Češka. Tak se taky stalo. Dostat práci a bydlet tam se ale nepovedlo. Přišel ale jiný nečekaný zlom – nechal jsem se pokřtít a stal jsem se katolíkem.

V Londýně? Jak se to seběhlo?

Chtěl jsem být někde, kde budou Češi nebo Slováci, tak jsem objevil kostel pro česko-slovenskou komunitu v Londýně.

Znamenalo to pro tebe začátek nového života?

Vrátil jsem se do Česka, ale žil jsem zase buď na ulici, nebo na ubytovnách. Dvě firmy mi opět nedaly výplatu. Už jsem vůbec nikomu nevěřil... Pořád se ve mně ozýval vnitřní hlas: „Jsi ještě mladý, takhle nemusíš žít…“ Začal jsem potom prodávat časopis Nový prostor. Šel jsem jednou po Brně a potkal kamarádku, která byla u mého křtu v Londýně. Byla to Slovenka z komunity a teď studovala v Brně. Ptala se, jak se mám, a když jsme se loučili, řekla mi, ať někdy přijdu mezi ně, Slováky, ke Sv. Jakubovi.

Jak tě toto setkání ovlivnilo?

Začal jsem chodit do kostela sv. Jakuba, kde jsem poznal lidi, kteří mi pomohli najít bydlení i splatit dluhy a exekuce. Nakonec jsem si našel i práci. V jednom knihkupectví hledali spolehlivého chlapa, který se nebojí práce. Zkusil jsem to a už pět let tam pracuju. A abych toho neměl málo, tak také peču v jednom stánku v centru Brna.

Jak nyní podporuješ Mary’s Meals?

Když jsem přestal fetovat, kouřit a pít, dal jsem si předsevzetí, že ušetřené peníze dám na Mary’s Meals. Ale už druhý měsíc, když jsem částku odesílal, jsem tam nedopatřením nastavil trvalý příkaz. Takže teď rychle stoupá číslo mnou „adoptovaných“ dětí. (smích)

Navíc dáváš příklad těm, kdo chtějí začít nový život.

Už dva tři roky pomáhám také Komunitě Sant‘Egidio. Je to organizace původem z Říma, která dává bezdomovcům a lidem na ulici jídlo. Chodíme po Brně a rozdáváme chleby, čaje, sušenky. Já jsem pro tyto lidi vzorem, že pokud chtějí, tak takhle žít nemusejí. Jsem živým příkladem toho, který to dokázal.

Kde se s námi můžete setkat? 13. prosince – v dalším vydání Magazínu na TV Noe, kde Michael Schmidt kromě novinek z domova a z programových zemí představí inspirativní osobnosti z řad našich dobrovolníků po celý prosinec – v kampani „Místo u vánočního stolu“ s námi můžete prostřít jedno místo navíc u vašeho štědrovečerního stolu a uhradit jednomu dítěti jídlo na celý školní rok 8. května 2022 – na celonárodní pouti Mary’s Meals na Sv. Hostýn pro všechny dárce, dobrovolníky a příznivce hnutí Pro aktuality sledujete náš Kalendář akcí na www.marysmeals.cz.