Některé děti vodí rodiče za ruku až do čtrnácti, do patnácti, ale pak už se dítě osamostatní, vybere si střední školu (biřmování) samo. Ve škole se, když to jde dobře, začlení do kolektivu, najde si své místo (v kostele, před kostelem nebo za kostelem). Tehdy ale nastává první karambol, protože osamostatnění se někdy nepovede, dítě ze školy vystoupí, už „se mu nechce“, těch nabídek, kam by mohlo chodit, je tolik, že ta stará Ježíšova škola mu začne připadat předpotopní, vyčichlá, neatraktivní.

Jen splnit povinnost?

Když vídeňský arcibiskup píše, že je to „škola na celý život“, trochu se nám z toho může zatočit hlava. Copak nestačí osvojit si v dětství pár znalostí, několik instantních odpovědí na pár základních otázek – a především, držet si „docházku“? Františkán Bonaventura Bouše prý občas na začátku nedělní bohoslužby říkal: „Kdo sem přišel, aby si splnil povinnost, jděte rovnou zase domů!“ K té škole patří alespoň základní radikalita, tam nelze jen chodit jako do bufetu nebo do kina.