Jaké to je být nunciem v Česku?

Moc se mi tu líbí – a to opravdu není jen nějaké diplomatické vyjádření. Pokud Svatý otec řekne „potřebuji, abys šel dál“, tak půjdu, ale nejraději bych v České republice už zůstal a stěhoval se už jenom jednou, na odpočinek – nejlépe do služby ve své farnosti v New Yorku. V červnu mi bylo sedmdesát a kanonický věk pro zřeknutí se úřadu je 75 let. Jako nunciové však nemáme přesně stanovené funkční období, čili jak u vás říkáte: „Člověk míní, Pán Bůh mění.“

Určitě už za ty tři roky máte nějaká oblíbená místa.

Rád jezdím sloužit mše svaté do farností i na různá setkání. A mám rád češtinu, při vší její obtížnosti. Celkem běžně v ní sloužím také liturgii. Čtu už i knížky, ale jen pomalu a se slovníkem. Postupně jsem navštívil vaše národní parky. A hodně chodím po Praze, je tu tolik míst k objevování. Mám rád zimu a sníh, takže si rád zajedu třeba do Orlických hor. Líbí se mi vaše kultura, hudba i české jídlo a pivo.

Jak se díváte na české věřící a zdejší církev?

Nebyl jsem sice v každém koutě této země, ale mši svatou jsem sloužil opakovaně v každé diecézi. Jezdím mezi seniory, ale i k mladým lidem třeba z Vysokoškolského katolického hnutí či na gymnázia, za rodinami, na poutní místa. Když mluvím s vašimi biskupy, občas zmiňuji, že před církví tu leží mnoho výzev, ale i mnoho příležitostí. Rád v tomto ohledu cituji z jednoho z Pavlových listů: „Nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.“ (1 Kor 3,7) A to je můj postoj. Každý z nás udělá to, k čemu je povolán, ale to, co v lidech bude působit, je nakonec milost Boží.

Sledoval jste zářijovou papežovu návštěvu na Slovensku?

Měl jsem dost práce, nemohl jsem tam odjet, ale sledoval jsem ji na dálku. V televizi například přenos mše svaté v Šaštíně.

Co vás oslovilo?

Papež chce – a bylo to patrné už v jeho prvním proslovu k veřejným činitelům – podporovat smysl pro solidaritu v evropském kontextu. Velmi hezky zdůraznil, že lidé na Slovensku – a já doplňuji, že i v Česku – jsou dědici tradic a díla svatých Cyrila a Metoděje. Připomněl, že věrozvěstové vytvořili písmo, díky němuž se mohlo přeložit a hlásat evangelium, a že v dnešním světě musíme podobně jako oni vytvořit „nový jazyk a nové písmo“, abychom dokázali evangelium předávat. Papež i v jiných kontextech opakuje, že se nemůžeme dívat pořád jen do minulosti, na to, co už máme – což platí i pro církevní struktury a organizaci. Důležité je pro něj to, čemu říká „synodalita“, což znamená „kráčet pospolu“. Lidé se toho leckdy bojí, protože to je budoucnost – člověk se rád dívá zpět na to, co zná, a strachuje se kráčet do budoucnosti. Nejen v náboženství, ale v životě obecně. Začít něco nového – to je výzva, které musíme umět čelit.

Papežův slovenský proslov, o kterém se velmi diskutovalo, byl ten k biskupům v katedrále sv. Martina. Co si o něm myslíte?

Podtrhl jsem si v něm, že církev musí být pokorná. A že nestojí stranou světa, ale musí žít ve světě, musí sdílet a chápat problémy lidí, jejich naděje a očekávání. Musíme opustit starost o sebe samé a skutečně se ponořit do životů druhých, do jejich „očekávání a nadějí“. František mluvil u sv. Martina o třech věcech, které potřebujeme: o svobodě, svobodné aktivitě a dialogu. Zmínil čtyřicetiletou zkušenost Slováků s komunismem, kdy svoboda nebyla – podobný vzkaz by ale mohl zaznít i tady v Česku. Hovořil přitom o Izraelitech trpících v otroctví, pod faraonovou tyranií. Pán je osvobodí, oni zakusí svobodu, musejí přejít poušť, ale přitom začnou kverulovat: Nebylo nám předtím lépe? S nějakými těmi jistotami a trochou cibule a chleba? Nebylo to lepší než riziko spojené se svobodou? I my chceme mít všechno pěkně definované, mít pravidla, která se mají dodržovat, bezpečí a uniformitu – spíše než abychom byli zodpovědní křesťané, dospělí, uplatňující své svědomí. Bezpečné egyptské cibule jsou pohodlnější než nejistota pouště. Pro mladší generaci ale není takováto víra přitažlivá. Papež zde mluví o svobodě v křesťanském pojetí. To není svoboda dělat si, co se nám zachce. Ale zahrnuje objevování, putování, kráčení pospolu, odhalování Boží přítomnosti ve vlastním životě.

Jak to udělat, abychom dokázali v naší církvi tyto Františkovy výzvy uskutečňovat?

Hodně záleží na pastýřích – tedy na biskupech, kněžích, řeholnících. Je třeba se mnohem víc soustředit na formaci seminaristů a řeholníků, ale také laiků při biblických hodinách, diskusních skupinách a ve společenstvích. A církev nesmí zapomínat ani na dialog se světem – včetně těch, kdo zápolí s náboženstvím anebo nejsou věřící. Podle papeže Františka svatí Cyril a Metoděj dělali právě i to. Znamená to propojovat tradice a vytvářet situace, kdy probíhá dialog mezi věřícími, různými křesťanskými vyznáními, různými národy.

Zmiňujete roli autorit – a pražská arcidiecéze nyní čeká na nástup nového pastýře. Můžete naznačit, kdy bude jmenován?

Nemůžu, už proto, že to sám nevím. To je rozhodnutí, které je v rukou Svatého otce. Co však vím, je, že přijdou další velké změny: začal již výběr nového brněnského biskupa, protože Vojtěch Cikrle v srpnu dosáhl kanonického věku. A v roce 2023 to budou i ostravskoopavský biskup František Lobkowicz, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, litoměřický biskup Jan Baxant a řeckokatolický biskup Ladislav Hučko. Ve všech těchto diecézích se změní vedení.

Jakou představu má Vatikán o biskupech budoucí církve?

Už když se papež František poprvé setkal s námi nuncii v roce 2013, zdůraznil nám, že jeho hlavní ohled při výběru biskupů je jejich hluboce pastorační zaměření. To mu leží na srdci více než jejich intelektuální, akademické nebo administrativní kvality, byť i tyhle věci jsou nezbytné. Takže i v České republice potřebujete biskupy, kteří mají mnoho zkušeností s prací s lidmi. Nadto kandidát na biskupa musí vést poctivý duchovní život, věnovat se modlitbě. To neznamená, že se s tím má předvádět, ale je potřeba, aby to byl člověk, který tráví čas s Pánem, jehož hlásá. Uvidíme, jak to dopadne tady, ale patrná je ještě jedna věc. Ne vždy papež František pro velké diecéze vybírá za diecézního biskupa člověka, který už má biskupské svěcení. Někdy je to prostý kněz. Běžnější je postupný proces, kdy do velké arcidiecéze vyberete někoho, kdo už má s úřadem biskupa zkušenost, ale František tak pokaždé nejedná.

V české církvi jsme zvyklí, že pražský arcibiskup, který je zároveň primasem, je také politická postava. Je to důležité pro výběr toho budoucího?

Ano, budoucí pražský arcibiskup musí mít schopnost jednat se státními orgány. Ale zároveň musí být na politice nezávislý, jako každý jiný biskup. I v mém rodném New Yorku je arcibiskup vždycky veřejná osoba. Je to pozice, ve které pořád jednáte se starostou, s guvernérem, jste členem různých rad atd. A pražský arcibiskup má takovéto postavení také, tomu se nelze vyhnout. Takže potřebujete někoho, kdo se politické moci nebojí, ale ani jí neposluhuje; kdo má nezbytnou nezávislost, aby řekl – když je to zapotřebí – i něco kritického.

Co podle vás bude hlavním úkolem nového pražského arcibiskupa?

První úkol bude opravdu dobře poznat svou arcidiecézi a vytvořit mezi kněžími pospolitost a jednotu. Pro jakéhokoliv biskupa jsou kněží nejbližšími spolupracovníky. Biskup musí být pro kněze otcem. A to není vždycky snadné. Je to jako v rodině: každé dítě je jiné, každé má jiné potřeby. Bude je tedy muset poznat a zabývat se jejich těžkostmi. Když máte plán a vizi, jsou kněží ti, které musíte přesvědčit o tom, co chcete dělat. Pokud se nezapojí, tak se nikam nedostanete. A potom – v pražské arcidiecézi, ač podrobnosti neznám, jsou také nějaké těžkosti s budoucím financováním a hledají se způsoby, co pro budoucnost v tomto směru udělat. Takže to bude další úkol.

Začala synoda. Jedna z těžkostí naší církve je často nedostatek angažovanosti. Podaří se nám do synody zapojit?

V určitém smyslu tu můžeme vidět sklon takzvaně „zůstávat v sakristii“ – slavíte mše svaté, máte pobožnosti, máte křty, svatby, pohřby, prostě udržujete věci. Ale není v tom aktivní přesah, žádný vývoj. Formace mladých kněží má k těmto věcem vést – aby tu nebyla jen „církev v údržbě“, ale církev, která se rozvíjí. Jenže: vycházet ven musí celé společenství, nejen kněží! Svou službu evangeliu mají vykonávat všichni.

To zní dost synodálně.

Víte, papež František je mnohem ochotnější naslouchat širší diskusi i o problémech, než tomu někdy bylo v minulosti. Tedy naslouchat i tomu, co si myslí o církvi a jejím směřování třeba řidič tramvaje. Ale ono nakonec nejde o to, aby „papež udělal nějakou revoluční změnu“, ale že je ochotný naslouchat. Synoda nemá být něco přesně naplánovaného. Jde o to, aby byl každý člověk ochotný naslouchat jiným názorům, byť nemusí nutně všechny tyto názory přijmout.

Právě to možná nebude úplně jednoduché – sám jste zmínil, že jsme u nás usídlení „v sakristii“. Jak se to máme naučit?

Synodální proces nás má přivést k tomu, abychom se vyjadřovali. Má k tomu povzbudit. Ne každý to umí, někteří lidé se toho bojí nebo na to nejsou zvyklí. Jak jsem ale říkal, papež se nesnaží převrátit církev naruby – nepřestaneme třeba věřit ve Vzkříšení a podobně. Pojďme se ale bavit například o tom, jak hlásáme evangelium dnešnímu světu.

Žil jste v mnoha zemích a mnoha různých kulturách. Dokážete odhadnout, jak se bude synodální proces vyvíjet na těchto různých místech?

Například v Africe se dost často berou věci velmi pospolitě. Také například na Samoi nebo souostroví Tonga mají zažitou proceduru naslouchání všem, a když pak dospějí k rozhodnutí, tak se za něj všichni postaví. V západním myšlení a politice je to často tak, že i když už se přijme rozhodnutí, tak ho kritizujeme. Jsou země, kde to bude jednodušší, a místa, kde možná ne, protože lidé tam na konzultace nejsou zvyklí. Papež František je ale ochoten tolerovat určitou míru chaosu. Takže uvidíme, kam to povede.

Mluvíte o Františkovi s velkou úctou. Vy ho máte hodně rád!?

Mám. Vzpomínám si, jak byl zvolen. Jakmile tehdy kardinál Tauran řekl, že nový papež přijal jméno František, tak ačkoliv jsem o Jorgem Bergogliovi z Buenos Aires věděl nanejvýš to, že existuje, cosi bylo jiné už v tom jménu. Sv. František z Assisi uslyšel Pánův hlas „jdi a oprav můj dům, který se rozpadá“ – a poslechl ho. A papež, který si po něm vzal jméno, se snaží o totéž. Cítíte, že dnešní církev potřebuje opravit. František byl zvolen v kontextu sexuálních skandálů. Máme toho tolik co říct o míru, spravedlnosti, solidaritě – jenže lidi si řeknou: Jak o tom můžete mluvit, když se nedokážete postarat ani o vlastní dům? Papež František má hodně co opravovat, aby církev byla, jak říká, polní nemocnicí, která léčí rány. Právě takovou spiritualitu dnes potřebujeme.