9. 11. 2021
|Lékařka VIOLA SVOBODOVÁ završila svou bezmála čtyřicetiletou praxi ve zdravotnictví devítiletou službou v Hospici sv. Alžběty v Brně. Letos se na prodejních pultech objevila její kniha s názvem „Ať před zraky mám život – Svědectví z hospice“.
Přiznám se, že jsem odešla s pocitem velké křivdy. Dnes už ale vím, že Bůh nám někdy ukazuje další cestu i přes různé těžkosti.
Ano, i když mě do té doby ani nenapadlo jít pracovat do hospice. Vypadá to skoro bláznivě, ale tato práce mě potom chytla za srdce.
Byla tam především úplně jiná pracovní atmosféra. Viděla jsem, že členové celého týmu mají větší zájem o nemocné, naslouchají jim a respektují jejich důstojnost až do konce života.
Do hospice přicházejí nemocní, kterým už současná medicína nemůže pomoct. V hospici, jako ve zdravotnickém zařízení, pokračujeme v léčbě dál. Je to však léčba příznaků, které doprovází jejich základní nemoc. Stejný důraz jako na tělesné bolesti se ale klade také na bolesti v oblasti sociální, psychické a duchovní. Chceme, aby pacienti, kteří vědí, že umírají, nerezignovali na svůj život, ale žili ho v rámci možností co nejplněji.
Lékař musí být především odborník a manažer týmu. To, že je věřící, mu může pomoci k většímu porozumění trpícím. Svým přístupem k životu může napomáhat nemocným při hledání smyslu života a naděje. Především ale musí svou víru žít. Potom to může být výhoda.
Někdy ano. V knize popisuji příběh jednoho pacienta, který svou matku miloval, ona jeho také, oba se snažili dělat radost tomu druhému, ale nikdy si neřekli o své vzájemné lásce. To jsem zjistila při rozhovoru s jeho matkou a doporučila jí, aby o tom se synem promluvila. Ujištění o vzájemné lásce znamenalo pro oba velký okamžik života. Pacient mi poté řekl, že poznal, že všechno, co v životě dělal, mělo smysl. Umíral bezmocný, ale přesto šťastný. Připomnělo mi to výrok rakouského psychiatra Viktora Frankla, že když někdo prožije v životě velký okamžik, třeba před smrtí, může zpětně poznat smysl celého svého žití. O to nám pak hodně v naší službě šlo.
Vždy záleželo na tom, jak hluboce kdo žil svou víru, jaký měl osobní vztah s Bohem. Formálně věřící byli vlastně stejní jako nevěřící, neviděla jsem rozdíl. Myslím, že i když je někdo věřící a dopředu se na smrt nepřipravoval, musí si sám vybojovat psychologicko-duchovní zápas, když jeho život končí. Viděla jsem, že věřící dospěli ke smíření dříve – zejména když si zavolali kněze. Dařilo se to ale často i nevěřícím. Všem jsme vždy pomáhali ve všech směrech stejně. Respektovali jsme svobodu každého člověka.
Pokud se naskytla příležitost, tak ano. Celý kolektiv jsem ale vedla k tomu, aby se nás pacienti sami zeptali, proč to či ono děláme. Důležité bylo, aby viděli, že se vzájemné ctíme a máme se rádi. Když se začali ptát, mohli jsme jim pak odpovědět. Třeba i svým svědectvím, jak jsme sami poznali Boha, jak působí v našem životě, proč mu věříme a děláme to, co oni vidí. Ze zkušenosti vím, že pokud se někdo ptá, tak slyší i odpověď a přemýšlí o ní.
Jistě. V seminářích pro manžele jsme poznávali mnohé bolesti z porušených vztahů v rodině. Když se tyto bolesti neřeší a neuzdraví, vyplavou na povrch třeba až v posledních chvílích života a působí duchovní bolest. Když se nám nemocní s důvěrou otevřeli, mnohé se podařilo vyřešit. Pacienti potom umírali šťastní. Člověk někdy víc trpí duchovní bolestí než tou fyzickou.
Dodnes o tom mnoho nevědí ani praktičtí lékaři nebo zdravotnický personál v nemocnicích. I když se dobře starají o nemocné tělo, na léčbu další bolesti nemají čas. Proto je osvěta i dnes potřebná.
Těžké bylo všechno. Patrně nejvíce zamotané byly nevyřešené majetkové poměry kláštera. Já si ale pamatuji víc na nadšení všech spolubudovatelů hospice a na vstřícnost lidí na úřadech města, kraje, a dokonce i na ministerstvu zdravotnictví.
Bohužel lékaři těžko rozpoznávají, že by si měli vybrat tento obor, a to proto, že hlavně chtějí léčit a zachraňovat životy. Jak ráda bych jim přiblížila ten hluboce lidský rozměr služby v hospici. Problém dát dohromady tým jsem ale neměla. Většinou jsme se znali z hospice při MOÚ a byli jsme nadšeni myšlenkou hospic obnovit. Později jsme si pečlivě vybírali nové kolegy.
V minulosti lidé umírali doma, kde bylo zrození i smrt součástí života. Hospicová služba chce tuto přirozenost obnovit. V hospici jsme se setkávali také s lidmi, kteří přemýšleli o životě a smrti a ptali se, jestli po životě něco je. Chtěli mluvit o posledních věcech člověka. Je dobré na tyto otázky umět odpovědět. To se musíme také učit.
Myslím, že je to celá paleta obav a strachů: abych netrpěl bolestí, abych se nedusil, aby u mě někdo byl, až budu umírat, a neumíral jsem sám. Ještě předtím je však trápí nevyřešené vztahové problémy a otázky, zda udělali v životě to, co měli udělat. Potřebují pomoc k tomu, aby dospěli ke smíření ve všech oblastech. Často si sami nevědí rady, a proto je doprovázení velmi důležité. Zdá se, že sedět u lůžka není žádná práce, ale naši spolupracovníci to už tak nevidí. Někdy je to naopak to nejtěžší.
Za svou devítiletou praxi jsem se s touto žádostí setkala zřídka. O některých z nich píšu ve své knížce. Většinou to byl pouze jakýsi výkřik: „Stojí o mě někdo? Má mě ještě někdo rád?“ Je to vlastně volání o pomoc. Když jsme rozpoznali, v čem spočívá problém těchto nemocných a nabídli jim pomoc, už eutanazii nechtěli. Měli jsme například pacienta s degenerativním neurologickým onemocněním, jemuž hrozilo, že se v konečné fázi udusí, a toho se moc bál. Neustále mluvil o eutanazii. Jednou, když jsem byla na vizitě a on zase řekl, že nic nemůže dělat, vzpomněla jsem si na slova zakladatelky hospicové péče v naší zemi Marie Svatošové, která řekla: „Když člověk už nemůže dělat nic, může ještě milovat.“ Řekla jsem mu to. Nejdříve se ušklíbl, ale po chvíli nás prosil, abychom ihned zavolali jeho dceru, protože jí ještě nikdy neřekl, že ji má rád. Přišla, a když odcházela, celá zářila. Udělal, co měl udělat. Za pár dnů v klidu zemřel bez jakýchkoliv příznaků dušení.
Devět let na plný úvazek. Potom jsem ještě chodila na služby a příležitostně pomáhat. Nadále jsem byla v kontaktu s brněnským i rajhradským hospicem díky mým přednáškám zaměřeným na hospicovou a paliativní péči, důstojnost člověka ve zdraví a nemoci i laickou duchovní péči. Poslední byla v říjnu při představení mé knihy v diecézní knihovně v Brně.
Když se ohlédnu, bylo to nejintenzivnější období mé lékařské praxe. Uplatnila jsem tam všechno, co jsem se v životě naučila. Navíc přibylo to, co jsem dříve nemohla dělat a co mi chybělo v nemocnici. Například když jsem viděla za plentou umírat lidi a nemohla jsem pro ně nic udělat, protože na to v nemocnici nebyl čas a nemohla jsem tam za nimi pustit jejich blízké.
Je to hodně osobní, ale zkusím to. V devíti letech jsem mohla zemřít na komplikovaný zánět slepého střeva se zánětem pobřišnice. V nemocnici mě navštěvoval náš kaplan a při jednom z rozhovorů se mě ptal, čím bych chtěla být. Řekla jsem, že lékařkou, protože mi věda zachránila život. On na to řekl, že i Bůh mi zachránil život. A tak jsem reagovala, že chci být misionářkou. On odpověděl, abych se dobře učila a mohla se stát lékařkou, protože až jednou budu dospělá, bude naše země potřebovat misionáře. Řekl: „Až budeš léčit lidi od bolesti, spíše najdou cestu k Bohu a pak jim můžeš něco říct o Ježíši.“ Psal se rok 1951 a tím kaplanem byl Dominik Tóth, který se po revoluci stal biskupem na Slovensku. Později jsem se s ním setkala na Velehradě. Na mou gratulaci k vysvěcení řekl: „Violko, nespletl se Pán Bůh, když mě povolal do biskupské služby?“ Já jsem odpověděla: „Nespletl. Když jste za mnou chodil do nemocnice, řekl jste mi prorocká slova, která se naplnila o mnoho desetiletí později. A proroctví přece patří k vaší službě.“ Vzpomínám, že mu tekly slzy. Bylo to pro něj velké povzbuzení.
VIOLA SVOBODOVÁ (narozena 9. 5. 1942) pochází z Kopčan na Slovensku. Po maturitě na Jedenáctileté škole v Komárně studovala Lékařskou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Svou praxi zahájila v Nemocnici Kyjov. Následně pracovala v Biologickém ústavu a na různých interních klinikách v Brně. Po odchodu do důchodu přijala nabídku primářky v Hospici sv. Alžběty v Brně a po ukončení hospicové praxe se věnovala přednáškové činnosti se zaměřením na paliativní a hospicovou péči. Spolu s manželem prof. Augustinem Svobodou stáli u zrodu Komunity Emmanuel v Brně a sloužili v ní přednáškami i přímluvnou modlitbou. Společně vychovali tři děti a dnes se radují z třinácti vnoučat a osmi pravnoučat.