Mohli bychom být navěky šťastni spolu!“ povzdychne si na konci jednoho z ranějších románů F. M. Dostojevského Uražení a ponížení Nataša, když se uražena otcem svého milého, nevyrovnaného, naivního, a proto ubližujícího mladého knížete loučí s chudým nadějným spisovatelem Ivanem, který ji miloval tak, že ji ztratil. Nataša odjíždí na venkov se svými zchudlými rodiči. Předtím došlo k odpuštění. A ještě zemřelo epileptické děvče, vnučka tajemného zkrachovalého továrníka, který nestačil odpustit její matce, své dceři, zruinované ničemníkem. Šlo o peníze.

Ty kulisy a děj, takto vyprávěny, vypadají banálně. Asi jsme už podobné věci četli. Určitě třeba u Dickense. Koneckonců, Dostojevskij se ani netají tím, že si půjčuje obrazy, témata a zejména zápletky od jiných autorů tam, kde pomohou rychleji nastavit situaci, kterou potřebuje. Těch tajemných starců, nečekaných závětí, náhodných setkání, poslouchání za dveřmi bude v jeho díle ještě mnoho. Ne(jen) proto, že potřeboval psát z existenčních důvodů rychle (na rozdíl od Tolstého, Gončarova a Turgeněva nebyl zajištěn majetkem, statky), ale hlavně proto, že není třeba zdržovat se výrobou rekvizit, jsou-li po ruce. A pokud pomohou vystavit člověka situacím, v nichž se ukáže to nejskrytější. Ani pravda není v jeho díle dostupná v ucelených komentářích či průhledně ztělesněná v názorech postav. Jsou tu ostré, jasně artikulované ideje. Až tak silné, že se jeho postav doslova zmocní. Ideje jsou vlastně stejnými hrdiny jeho děl jako lidé, události. Jen není nikdy předem jasné, jak se vyvinou. Lidmi doslova mávají. Jsou neseny obrovskými vášněmi. Jsou živé.

Chtít žít

O život jde totiž především. Dostojevskij je snad největším milovníkem života ve světové literatuře. Zní to zvláštně, podíváme-li se na jeho nezdravou podobu, nemocnou, vyčerpanou tvář, známe-li události jeho života, bídu, závislost, vystavení trestu smrti a zkušenost káznice, víme-li o neradostném dětství s bezohledným otcem, zabitým vlastními mužiky, o ztrátě blízkých. Jenže to Dostojevského lásku k životu snad ještě posílilo. Jeho románový hrdina nemůže přestat žít, lépe řečeno: nechce. Dokonce i ti, kdo volí sebevraždu, tím nějak potvrzují život – jako až na dřeň poctivý Kirillov v Běsech, který chce sebevraždou dokázat definitivní svobodu člověka zmocňujícího se života, překračujícího v jeho nemocné logice veškerou závislost a směřujícího k člověkobožství. Chtít je to základní Dostojevského sloveso. Znamená vlastně chtít žít.

Autor je dlouho zkoumá spíše negativně. Chtít znamená být vyvázán z nenáviděné „teorie prostředí“, determinismu ohrožujícího lidskou svobodu. Mnohokrát se například v Deníku spisovatele vrací k právnímu duchu šedesátých let 19. století, kdy byl kladen důraz na ospravedlnění obviněných poukazem na prostředí, v němž vyrostli, na vlivy, které na ně působily. Vlastně už zde není vrah, ale jen oběť prostředí. Pak ale podle Dostojevského nejvíce škodíme samotnému vrahovi. Je-li mu upřena schopnost chtít a rozhodovat o sobě, tedy i zločin, nemá nárok ani na tu nejelementárnější úctu ke své osobě.

Ale člověk chce být uznán. Ať je Napoleonem (jedním z idolů Raskolnikova ze Zločinu a trestu), nebo ubohým úředníčkem, opilcem a karbaníkem. Jsem tady! A neuznáte-li mě ve své pýše pro něco kladného, pak o sobě dám vědět jako šašek. A nepůjde-li ani to, prostě se vám vysmeknu a nebudu hrát vaši hru. Vytvořím si podzemí, odkud s vámi budu vášnivě nesouhlasit. A provokovat tím, že vaše pravidla hry nepřijmu. Antihrdina klíčové Dostojevského novely Zápisky z podzemí je sice vzteklý mrzout a egoista, ale takto negativně upozorňuje na odlidštění společnosti a svým zjitřeným, uraženým egoismem demaskuje bezduchost pofidérních úspěchů své doby. Trnem v oku je mu zejména „skleněný palác“, ústřední symbol světové výstavy v Londýně. Symbol do sebe zahleděného pokrokového lidstva hned vedle slumů Whitechapelu s alkoholismem, dětskou prostitucí, morální i sociální bídou. Jak ale může být ospravedlněna jakkoli vznešená stavba, je-li v jejích základech zabudováno utrpení, byť jen jediného nevinného člověka? To se bude objevovat na mnoha místech jeho děl – nejpádněji asi u Ivana Karamazova, odmítajícího počítat s Bohem, pokud dopouští utrpení dětí.

Vznešené a krásné, klasický ideál dokonalosti (např. Schillerův), se může stát frází maskující prázdnotu. Dostojevskij jako mladý miloval Schillera, když se ale postupně v Rusku stala schillerovština jakýmsi umělým parfémem, který bránil před neslušným smradem života, tvrdě se proti ní obrátil. Zároveň ale tomu ideálu nikdy nepřestal věřit, když třeba v Drážďanech hodiny kontemploval Raff aelovu Sixtinskou madonu – pro něj vzor dokonalé krásy a možnosti stvořeného vyjevit pravdu.

Uražení a osamělí hrdinové

Na této negativní úrovni (známé jak ze Zápisků z podzemí, tak třeba i z Výrostka; výrazné u „nihilistů“ z Běsů, Zločinu a trestu, Idiota) je chtění spojeno s bořením. Člověk si uchoval své já tím, že odmítl svět, vysmál se mu. Dostojevského hrdinové jsou hrdí, proto jsou tak často uražení. Ale takto sebe negativně kladoucí já je zakousnuté do sebe. Je já a pak všichni ostatní. Takové já je osamělé. Nebo se mučivě zdvojuje. Je zcela vyplněné ideou, v nesouhlase s prostředím se z něj vylučující a vyvazující se z jeho norem. To je Raskolnikovova teorie o výjimečných jedincích, kteří mají povinnost hubit lidské vši, to je Kirillovova teorie o potvrzení svobody sebevraždou, to je „Výrostkova“ idea stát se Rotschildem.

Opravdu se ale může já vyvázat ze všech souvislostí? Nejsme ještě i pohrdáním spojeni se světem? Pro Dostojevského postavy jsou vzrušující úvahy o tom, zda by člověk unesl jasnou vinu spáchanou někde jinde nebo na jiné planetě, o níž by věděl jen on sám. A nikdo jiný. Styděl by se pak ještě? Pokud ano, opět je kýžená autonomie pryč.

A tak se klíčovou otázkou stává, jak si uchovat své já, zježené, zmučené, napnuté k prasknutí na skřipec své reflexe, a přitom nebýt sám. Bez obav z velkých slov můžeme říci, že takový způsob chtění, který člověka kladně potvrzuje, zajišťuje mu svobodu a úctu, a přitom jej otvírá druhým, je pro Dostojevského láska. Jen nečekejme nějakou vznešenou, ukázkovou, učesanou lásku. Ta se Dostojevskému „daří“ příznačně jen v (ne zcela vydařených) epilozích. V tomto světě přináší láska i nejvíce utrpení. Dostojevskij příliš nerozlišuje lásku smyslnou, ničivou od té naivní, čisté, romantické. Každá láska je zájmem o druhého. Ví, že v tomto světě ji většina z nás jinak hledat neumí.

Účast na životě

I v jeho románech jsou postavy čisté, v dobrém slova smyslu naivní, plaché, které se rozechvějí při sebemenší známce sympatií ze strany druhého člověka. Ty však paradoxně nestojí proti těm smyslným trpitelům vášnivé lásky, ale doprovázejí je, mají je rádi. A nejvíce jim rozumějí, protože jsou vlastně z téhož těsta, jen jinak vypracovaného (to je vztah „idiota“ Myškina k Rogožinovi, ale vlastně i Aljoši k Míťovi a otci). Rozumějí si, soucítí se sebou. Právě soucit a pokání jsou protipóly racionální reflexe, která Dostojevského postavy s atrofovaným rozumem vede k sebezničení. Pravdu o životě, tedy život, poznám jen skrze účast na něm. A ta není možná bez pokání a přijetí společenství. Teprve tady se vlastně pozitivně rozvine ono chtění života a svoboda, která je pro Dostojevského postavy tak důležitá. Koneckonců Legenda o velkém inkvizitorovi ukazuje, že skutečná víra v Ježíše Krista daruje „jen“ svobodu, a pak už mnoho komplikací, nezjednodušení, náročných voleb, zatímco církev v pojetí inkvizitora se potřebuje zbavit právě „jen“ Boha jako zdroje svobody, aby lidem umožnila žít bezproblémově. U Dostojevského je to až obsesivně spojené s pojetím katolictví jako realizace Božího království na zemi, papežovy světské vlády, zesvětštění náboženství a jeho opanování lidského svědomí a svobody.

I Bůh může být dlouho předmětem reflexí, diskusí, aniž by došlo k pokání a dělné účasti na životě společenství. Jenže Bůh přece musí být tím nejživějším! Proto Raskolnikova tak zajímá příběh o vzkříšení Lazara. Je tedy možnost života, nového života mimo teorie, mimo mučivou reflexi?! To se nedozvíme v diskusích. Zasáhne nás to až tehdy, když prostitutka s vrahem čtou evangelium.

Bůh je s námi právě v tomto životě, nikdy uchopitelný, nikdy „k vyřízení“. Nikdy jako odpověď na předchozí otázky, ale jako jejich ještě hlubší, naléhavé kladení. Odsouzený Míťa z bratrů Karamazových útrpně, bolavě věří Bohu, ale odtud nejde přímá cesta k přijetí trestu, k nápravě. Sám Aljoša, „mnich“, ví, že Míťa nemůže nést kříž, není na to silný. Musí žít. Snad utéct, snad bolavě toužit v Americe po Rusku, snad se má vrátit, přestrojen, ale stále horoucí. Protože bez Ruska to nepůjde.

Ruská duše a svět

A tady nastává jeden z klíčových omylů o Dostojevském. On a Rusko, ruská duše, pravoslaví, světové určení Ruska. Bez Ruska to u Dostojevského nejde. Ale není to triumfální vyznání a hloupá víra v nadřazenost. To lze těžko předpokládat u autora, který sám vyznal, že jeho vlastní víra vůbec není pevná a triumfální, který sám v sobě nesl tolik sympatií ke skepticismu a racionalismu evropského myšlení.

Ve slavné Řeči o Puškinovi ze sklonku svého života skutečně mluví o tom, že ruská duše má zvláštní poslání zachránit svět, sjednotit jeho myšlenkové směřování. I v těch formulacích nepřestal být romantikem, byť „romantiku“ s vervou mnohokrát odmítal! Nestanovil to však jako politickou teorii, ale popisoval Puškinovo geniální vztahování se k Evropě, schopnost vstřebat různé autory a proudy a osobitě je přepracovat. Mluvil vlastně o otevřenosti světu, o čisté, obětavé receptivnosti a poctivém vlastním zpracování. A mluvil o cestě estetické, ne politické. O úkolu, o chtění a touze po společenství, které neznamená potlačování druhých, ale tvůrčí syntézu.

Natašino „Mohli bychom být navěky šťastni spolu!“ je v Dostojevského díle spíše neautentickým hlasem, který by více slušel třeba Puškinově Taťáně. Není jiné štěstí než to, které dobudeme ze života. A třeba by nás i zničilo. Samo slovo štěstí z ranější fáze Dostojevského tvorby ale na konci významně nahradí slovo radost. Byť jen jako úběžník. Vždyť i Aljoša, který mluví s chlapci o zmrtvýchvstání, se tomu pozemsky směje a zároveň v to pevně věří: „Jistěže vstaneme, jistě se uvidíme a vesele a radostně si povíme všechno, co se dělo,“ odpověděl napůl se smíchem, napůl u vytržení.

P. Petr Beneš, literární vědec a katolický kněz, redemptorista