Caritas slaví 25 let, ale vaše osobní historie spojená se sociální prací určitě sahá ještě dál. Jak jste se k ní dostal?

Sociální práci jsem původně nechtěl dělat, ale zafungovala shoda okolností. Na gymnáziu jsem si přál stát se učitelem, ale za minulého režimu jsem nedostal doporučení. Proto jsem byl dva roky na vojně a odtud se přihlásil ke studiu speciální pedagogiky. Pak jsem krátce učil na zvláštní škole, než mě oslovili z tehdejšího referátu sociálních věcí na Okresním úřadu v Olomouci s tím, že potřebují někoho, kdo by se staral o zařízení pro lidi s mentálním postižením. A protože místo „metodik ústavní péče“ tabulkově neexistovalo, stal jsem se oficiálně sociálním pracovníkem. V té době už sociální práce znamenala něco docela jiného než za minulého režimu, v devadesátých letech nastala renesance tohoto oboru. Takže mě poměrně záhy požádali, abych začal přednášet na Filozofické fakultě a pak na Fakultě tělesné kultury – a já jsem se oklikou přes sociální práci dostával k učení, kterému jsem se kdysi chtěl věnovat. Navíc jsem si v roce 1997 přečetl v Katolickém týdeníku informaci o výběrovém řízení na ředitele naší školy. Shodou okolností jsem se ve své předchozí funkci potkal se třemi studentkami, které Caritas začaly studovat rok předtím, a do paměti se mi vepsaly jako nadané dívky. Takže když jsem v KT viděl zmíněný inzerát, řekl jsem si, že když se tu vzdělávají tak schopné studentky, stálo by to za pokus.

Devadesátá léta pro mnoho lidí představovala srážku s drsnou realitou. Nevstupovala tak škola do terénu, který bylo třeba z velké části teprve objevit?

Na počátku vznikla Caritas z iniciativy Arcidiecézní charity Olomouc, kde si lidé, a zejména tehdejší ředitel Jindřich Suchánek, uvědomili, že nestačí nadšení a dobrý úmysl, ale jsou potřeba i odborné znalosti a dovednosti. A já jsem nové problémy, vámi zmíněnou srážku s realitou, pozoroval zblízka. Od roku 1992 jsem dělal sociálního pracovníka v Sociálním domě Českého červeného kříže a setkával se s nejrůznějšími osudy a problémy, které se dnes už zdají být neuvěřitelné: ať už to bylo násilné vystěhování z bytu na hodinu nebo skupinka Arménů, kteří jeli někam do Německa, neměli ani korunu a průvodčí je kvůli neplatné jízdence vysadil z vlaku zrovna v Olomouci, takže skončili u nás. Spojení sociální reality s rozvojem charitních služeb a potřeby odborného vzdělání mě tudíž lákalo jako výzva.

Čerpali jste při rozvoji školy zkušenosti v zahraničí?

Byla to především doba, kdy se do ČR vracela řada českých emigrantů, kteří se v zahraničí podíleli na vzdělávání v sociální práci a tady zúročovali své zkušenosti. Vedle toho jsme záhy navázali spolupráci s partnerskými školami v zahraničí, zkrátka snažili jsme se získat inspiraci leckde. Tohle nás ostatně provází po celou dobu existence.

Jedním z milníků bylo bezpochyby v roce 2000 navázání spolupráce s olomouckou Cyrilometodějskou teologickou fakultou. Ukázalo se tehdy po čtyřech letech existence, že je to lepší cesta kupředu?

To má kořeny v tehdejší legislativě. Caritas měla být původně církevní vysoká škola, jenže tehdy taková možnost neexistovala, a ani dnes neexistuje, protože to zákon o vysokých školách neumožňuje. Existují pouze státní, veřejné nebo soukromé vysoké školy – a soukromou školu jsme zřizovat nechtěli. Proto Caritas vznikla jako vyšší odborná, ale záhy jsme zjistili, že se naši studenti přihlásili současně na vysokou školu a tam dělali zkoušky, aby si kompenzovali handicap, že u nás dostanou jen titul „diplomovaný specialista“. Pochopili jsme, že tohle je špatně, a s teologickou fakultou jsme se proto domluvili na společné akreditaci bakalářského programu. Zároveň je to přínosné pro obě strany: my vnášíme praxi a profesní zkušenost a teologická fakulta zase rozměr spirituální a akademický.

Zároveň jste ale nedávno přejmenovali obor „Charitativní a sociální práce“ a zůstala z něj jen „Sociální práce“. Není to ústup od církevních kořenů?

Obor se úplně původně jmenoval „charitní“, až později „charitativní“. Jenže když jsme o tom teď při akreditacích uvažovali, ukázalo se, že profilem se jedná právě o sociální pracovníky, zatímco slovem „charitativní“ se dnes označuje jiný typ činnosti. Rozhodně to ale není ústup od křesťanských hodnot, podstatný je obsah – a tam, myslím, dostojíme všem očekáváním.

Další krok, že by slovo Caritas vypadlo i z názvu školy, tedy nehrozí?

Ne, to opravdu ne (směje se).

Ten druhý obor, který se u vás vyučuje jako jediný v ČR, se soustředí na humanitární práci. Proč?

Opět to souvisí s počátkem školy, která vznikla jako reakce na potřebu mít pro charitní dílo profesionály a kompetentní lidi. V roce 1997, kdy škola fungovala rok, přišly velké povodně na Moravě a o rok později pak na Ukrajině. Jelikož jsme měli už nějaké zkušenosti, tak Arcidiecézní charita Olomouc vypravila několik týmů pomáhat na Ukrajinu, což byl vlastně zárodek humanitárního díla Charity ČR. I tady byli najednou potřeba lidé, kteří budou na svou úlohu připravení – a čím je to dál od domoviny, tím je příprava náročnější.

Vaše absolventy využívají také jiné organizace než Charita. Jak funguje spolupráce s nimi?

Přehled o tom, kam naši absolventi odcházejí, jsme si dělali už několikrát, a vždy to vychází víceméně stejně: třetina se jich uplatňuje v církevních organizacích, třetina v dalších občanských a neziskových aktivitách a třetina ve veřejné správě. Po našich absolventech zkrátka všechny organizace i instituce rády sahají, protože s nimi mají velmi dobrou zkušenost.

Řídíte se také požadavky budoucích zaměstnavatelů?

To je už součást principů, na kterých celá škola stojí: čerpáme z poznatků z praxe a velkým zdrojem jsou partnerské organizace, jimž chceme poskytnout absolventy podle jejich potřeb. Naši studenti stráví třetinu času na praxi, neustále jsme s těmito pracovišti v kontaktu a čerpáme od nich zpětnou vazbu, což platí i pro zahraničí. A další věcí je, že i mnozí naši učitelé se angažují v praxi. Takže toto propojení je systematické a funguje na více úrovních.

Musí si proto u vás studenti už na začátku ujasnit, kterým směrem se pak chtějí vydat?

Mohou, ale nemusí. Někdy také jejich představy velmi zdařile bortíme. Od studentů vždy požadujeme, aby prošli celou praxí a poznali sociální práci z hlediska různých cílových skupin, z hlediska různých organizací a z hlediska metod práce, takže se dostanou i tam, kam by jinak sami nikdy nešli. To jim ale umožní odbourat své představy a nezřídka se nám stalo, že své zaměření úplně přehodnotili.

Bylo by možné zejména praxi v humanitárním oboru představit? Kam studenti nejčastěji vyjíždějí?

Zatím jsme měli praxi ve více než 50 zemích, takže je to opravdu široké spektrum. Letos máme studenty v 16 zemích, ale hodně do toho zasáhl covid. Praxe vždycky bývala v letním semestru, takže studenti odjížděli na jaře, ale loni jsme je kvůli pandemii museli záhy evakuovat z různých částí světa. Letos jsme proto kvůli bezpečnostní situaci přesunuli praxi z jara na podzim a do evropských zemí. Za normálních podmínek ale byli studenti třeba i v Austrálii nebo Latinské Americe, konkrétně třeba v Mexiku, kde pomáhali na trase migrační vlny do USA. Stabilně jezdí do několika afrických zemí nebo do postsovětských zemí, jako je Arménie a Gruzie. Humanitární krize se zkrátka odehrávají různě ve světě a my to kopírujeme i podle zájmu a dispozic studentů.

Z jejich praxí u vás vždycky vznikala „socha příběhů“, takový symbol, že v centru sociální práce stojí vždy člověk. Teď už sochu nevytváříte?

Tenhle projekt jsme skončili asi před třemi lety. Každý student z praxe přinesl příběh konkrétního člověka a kámen, který potom vkládal na nádvoří do tzv. Sochy příběhů, tvořené z prořezaných dřevěných sloupů. Fungovalo to asi dvanáct let, ale socha se postupně naplnila a my jsme došli k názoru, že se naplnila i sama myšlenka. Dnes jsou jiné metody, jak oslovovat veřejnost a prezentovat naši práci, studenti třeba natáčejí podcasty a videa. Takže příběhy žijí dál, ale v jiném prostoru.

Zaujal mě také váš nejnovější počin, a sice otevření kavárny. Vycházíte tím vstříc studentům, nebo jde ještě o něco jiného?

Opět se tu potkalo několik momentů. Zaprvé se ozývali studenti, že by chtěli mít nějaké místo k setkávání. A také jsme jim chtěli zajistit určitý servis, aby občerstvení nemuseli shánět jinde. Zároveň je to ale velice důležitý krok k otevření se okolnímu světu: je to prostor, kam mohou přicházet lidé zvenčí a školu poznávat. Před kavárnou proto máme výstavní prostor teď tam třeba představujeme 25 osobností, které se o školu zasloužily. A v neposlední řadě, i když možná spíše na prvním místě, je kavárna Caritaska, sociální podnik. Před lety u nás totiž studoval jeden muž, který se tu seznámil s myšlenkou sociálního podnikání, a když školu dokončil, začal pracovat v organizaci věnující se lidem se závislostmi a na olomouckém Dolním náměstí založili Naše Café. Když jsme začali plánovat, že otevřeme kavárnu, oslovili jsme ho a on se přiznal, že se vlastně vrací na místo činu, protože u nás mělo toto podnikání svůj zárodek.

Slavíte 25 let existence. Jaké teď máte výhledy a plány do budoucna?

Aniž bychom to plánovali, jsme v období sklizně dřívějšího velikého vynaloženého úsilí. Jde o inovaci vyššího odborného vzdělávání, kde jsme spolupracovali s dalšími školami a byli jedním ze tří hlavních řešitelů. Na starosti jsme měli několik oblastí v sociální práci, třeba tvorbu studijních materiálů, tzv. e-learningových opor a online kurzů. S tím souvisí to, co jsme připravovali už v letech 2017 a 2018, tedy novou koncepci studia založenou na kompetenčním rámci. Znamená to například, že se nestuduje v předmětech, ale modulech. Jiným velkým úkolem byla inovace dalšího vzdělávání sociálních pracovníků z praxe, na kterém se také podílíme. Hodně věcí urychlil covid, když jsme museli rychle zavést nové výukové metody. To všechno se nám nyní protnulo a při oslavách čtvrt století existence školy jsme to mohli představit. Nyní je na nás, abychom vše dotáhli do konce, uvedli do života a rozšířili. Takže práce máme opravdu hodně, ale myslím, že je dobře našlápnuto.

MARTIN BEDNÁŘ (nar. v roce 1966), vystudoval v Olomouci speciální pedagogiku. Pracoval jako sociální pracovník se zaměřením na problematiku občanů starých a zdravotně postižených. Od roku 1997 je ředitelem CARITAS – Vyšší odborné školy sociální Olomouc. Specializuje se na sociální služby pro seniory, občany se zdravotním postižením, pro lidi bez domova a na kvalitu sociálních služeb obecně. Arcibiskup Jan Graubner mu letos v září předal stříbrnou pamětní medaili sv. Jana Sarkandra, nejvyšší ocenění olomoucké arcidiecéze, za zásluhy o školu Caritas.