Průkopník moderní české žurnalistiky, vlastenec a politik, básník, satirik a vězeň bachovského režimu, národní mučedník a ikona milovaná i ironizovaná… Jaký byl ale Havlíček doopravdy? „Každá doba si chtěla statečného Havlíčka přivlastnit: obrozenci, první republika, komunisté i disent. Auru mučedníka získal už při svém pohřbu v roce 1856, který se stal mohutným protestem Čechů proti rakouské vládě. Šlo mi o to, zbavit jej nánosů a mýtů minulých dob a připomenout, co je v jeho odkazu stále živé,“ vysvětluje KT autorka dvaapadesáti minutového dokumentu Jolana Matějková. Vyprávění historiků Magdaleny Pokorné, Luboše Velka a Miloše Řezníka či pravnuka Františka Palackého Václava Macháčka-Riegera tak doplňují třeba záběry z různých míst včetně Brixenu, kde byl novinář vězněn, i ukázky z cimrmanovského představení České nebe nebo televizního seriálu o Němcové Božena, kde Havlíček představuje vždy jednu z postav.

Být strůjci svého osudu

„Nejsme my slepí nástrojové času, ale jsme pánové jeho, sami tvůrcové svého osudu. Nesténejme zdětile, ale jako mužové chopme se činu. Přičiňmež se a pomáhejme si sami a Bůh nám pomůže,“ napsal Havlíček na počátku roku 1849 do Národních novin. Pro dnešní dny jako by stačilo osvěžit jazyk. „Havlíček bojoval za svobodu tisku a snažil se ve svých novinách vzdělávat národ. Věděl, že bez věrohodných informací nemůžeme dojít k dobrým rozhodnutím a domoci se svých práv,“ potvrzuje přesah k dnešku Jolana Matějková a pokračuje: „Učí nás, jak kriticky myslet a bojovat proti dezinformacím. Všímat si toho, co se kolem nás děje, najít si čas a být aktivní. Oslovuje mě jeho výzva vyvarovat se radikalismu, hledat pro sebe i pro národ střední cestu bez extrémů a extremistů.“

Havlíček zemřel velmi mladý, nebylo mu ani 35 let. Přesto, zdůrazňuje dokumentaristka, stačil napsat množství textů i novinových článků, byl poslancem Říšského sněmu a také manželem a otcem (více v KT 44). A jak Matějková podotýká, jako mimořádná osobnost byl na mnoha stranách nepohodlný – ne jenom režimu, který se nakonec přičinil o jeho předčasnou smrt, ale také mnoha českým národovcům, zvláště těm orientovaným prorusky. Havlíček totiž po svém pobytu v Rusku rozbil řadu jejich nerealistických panslovanských snů. „Opravdu mě zaujaly jeho zcela moderní úvahy o občanství, obci nebo ústavě. Zase z jiného úhlu jej pak ukazuje obsáhlá korespondence, včetně dopisů blízkým. Z internace v Brixenu psal například bratrovi, jaké rostliny se tam pěstují a že pro něj sbírá semínka anebo že bude chovat včely, pokud mu po návratu úřady nedovolí psát. Byl praktický, dovedl reagovat na změněnou situaci,“ líčí Matějková.

Dochoval se také dopis studenta Havlíčka matce k svátku. „Ten dokládá niternost jeho víry. Píše tam: Oba půjdeme v neděli do kostela a pomodlíme se za sebe, a tak vlastně budeme spolu,“ cituje dokumentaristka. Z Havlíčkovy tvorby známe řadu epigramů, které církev satirizují. „Ty jsou ovšem namířené hlavně proti církevním hodnostářům, což byli často Němci, zatímco obyčejní faráři byli velcí vlastenci a obrozenci,“ podotýká Matějková a připomíná, že Havlíček sám nastoupil studia bohosloví. Ze semináře byl ale záhy vyloučen, za prvé kvůli prospěchu, ale i kvůli problémům se školním řádem. Jako bytostně svobodomyslnému člověku se mu příčila přílišná kontrola v církvi a ze strany církve, a zvláště její konzervativní proud. „Liberál Havlíček si myslel, že náboženství patří do soukromé sféry člověka a že určitě nemá být srostlé se státem,“ dodává Jolana Matějková.

Dokument Havlíčku, Havle…! uvede Česká televize v premiéře na ČT2 2. listopadu od 21.35 hodin, následující den pak od 17.25. Snímek bude možné přehrát též z internetového archivu.

Havlíčku, Havle…! Režie Jolana Matějková. Premiéra 2. 11. 2021 od 21.35 na ČT2