Teologické fakulty jsou „zřizovány k obecnému dobru církve a mají být celým církevním společenstvím chápány jako cosi drahocenného. Nechť si jsou vědomy významu, který mají pro církev, a své zvláštní účasti na její službě.“ Často na tato slova sv. Jana Pavla II. myslím a ptám se, zda a jak k tomu přispívá i naše fakulta.

Papež Kliment VI. a král Karel IV. ji v letech 1347–1348 vymezili jako tu část pražské univerzity, jež se věnuje poznání Božího zjevení a jež je těsně spojena s misijním úkolem, který Ježíš Kristus svěřil své církvi. Bylo jim zřejmé, že si Boží tajemství tuto pozornost zasluhuje a že má lidstvo z jeho poznání a sdílení prospěch, neboť se mu tak odhaluje podstata, cíl a prostředky smysluplné a spořádané existence jednotlivce i společnosti jako celku. Toto poslání bere fakulta i dnes za své. Plní je způsobem sobě vlastním – coby samosprávná obec pedagogů a studentů, kterou spojuje poznání křesťanské víry i jejích dějinných a uměleckých projevů, filozofických premis a etických důsledků, stejně jako snaha sdílet poznané tak, aby to bylo ku prospěchu druhých. Naši pospolitost dále tvoří zaměstnanci, kteří ostatním poskytují oporu v jejich akademických činnostech.

Z poslání fakulty pak vyplývají především tyto čtyři úkoly: vzdělávat studenty a připravovat je pro pracovní působení (v teologii se zvláštním zřetelem ke kandidátům kněžství); věnovat se vědeckému bádání na mezinárodní úrovni a přispívat k růstu vědění; inspirovat život církve i étos a kulturu společnosti; zabezpečit pro uvedené činnosti patřičné zázemí.

Jsou tu ovšem i vnější faktory, jež nás ovlivňují a někdy i omezují. Působení fakulty se bohužel odehrává v tenzích a konfliktech, jež plynou z polarizace křesťanů. Naše širší prostředí pak tvoří společnost, která je ovlivněna křesťanstvím, sekularizací i novou religiozitou a v níž je veřejný pořádek spojován s vynucováním rovnoprávnosti a neutrality.

Fakulta, jež studuje a předkládá maximální křesťanství apoštolů, mučedníků, světců, velkých teologů a umělců i dalších velikánů ducha, se leckomu jeví až příliš spojena s institucionální tvářností katolicismu, s jeho představiteli a jejich skutečnými nebo domnělými chybami. Přitom však platí, že právě a pouze zacílení k Boží plnosti nabízí možnost vyzařovat radost evangelia tam, kde se snažíme kultivovat lidskou religiozitu a s ní spojené kulturně-historické projevy i etické normy, a přispívat svou reflexí k pastorační a misijní konverzi církve.

Všechny tyto tendence – a samozřejmě i jevy politické, sociální, ekonomické, demografické a podobně – utvářejí situaci, v níž se věnujeme teologii, aplikované etice, dějinám evropské kultury a dějinám křesťanského umění. Žijeme přece „v době, která není jen epochou změn, nýbrž změnou epochy“ (papež František). Fakulta by neměla být jenom subjektem této změny, ale i jejím aktivním, přemýšlivým protagonistou.

Závěrem ještě pohled víry: Chovám přesvědčení, že fakulta je místem, kde konají své dílo Otec, Syn a Duch Svatý, kteří z ní činí součást a nástroj Božího království. Přináležitost k tomuto jejich působení vnímám jako závazek zasazovat se o to, abychom své poslání plnili co nejlépe.

Autor je profesor teologie, děkan KTF UK