26. října–1. listopadu 2021
Aktuální
vydání
Předchozí vydání
Hledat

Obsah

Demokrat, který přesáhl dobu

Esej

26. 10. 2021

|
Tisk
|

Novinář, spisovatel, básník a politik, klíčová osobnost české žurnalistiky a politické satiry – to je stručná charakteristika Karla Havlíčka Borovského, od jehož narození uplyne 31. října 200 let.

Po lučině slz a vzdechů šly dvě duše v pilném spěchu. Za nima pak třetí duše, hříšná duše těžce kluše. Když až k ráji dostupaly, na dveře tam zaklepaly“ – tyto verše zná ze školních lavic snad každý, a tedy ví, jak to bylo dál. Hříšná duše se marně dobývá do nebe. Až na zásah Matky Boží smí přednést jedinou modlitbu, kterou „poslala ku nebíčku“. Že je to však modlitba za český národ a český jazyk, je jí odpuštěno a je do nebe přijata.

Tak to vypráví Jan Neruda v půvabné Baladě o duši Karla Borovského. A je dojemná představa, že takhle nějak to u nebeské brány onoho 29. července 1856, když Karel Havlíček Borovský po těžkém utrpení zemřel, opravdu mohlo proběhnout. Nerudou citovaná modlitba je autentická. Jistě však není jediná, kterou Havlíček za svůj život do nebe vyslal. Vždyť v dětství ministroval v kostelíku v rodné Borové na Vysočině (a do smrti pak na to vzpomínal). V mládí toužil stát se knězem a vstoupil kvůli tomu na čas do semináře. Kněží byli také mezi jeho celoživotními přáteli. Protože však vyzrál v nekompromisní, racionální osobnost, zaujímal kritický postoj k realitě jako celku, církev nevyjímaje.

Narodil se v Borové u Přibyslavi v rodině kupce. V dětství na něj mělo velký vliv prostředí borovské fary, kde mu byl farář Jan Brůžek otcovským přítelem. Protože Borová byla ryze českou obcí, poslali rodiče malého Karla nejprve do Jihlavy naučit se německy a potom na školy do tehdejšího Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Sami se tam pak přestěhovali také. V roce 1838 po absolvování brodského gymnázia odešel Havlíček do Prahy studovat filozofii, která byla tehdy předstupněm vysokoškolského vzdělání. Praha už v té době žila probuzeným národním životem, což na mladého příchozího silně zapůsobilo. Začal se intenzivně věnovat studiu českých dějin a literatury i jiných slovanských kultur a jazyků, a dokonce v tomto smyslu „úkoloval“ své spolužáky. Současně se stále víc projevovalo i jeho literární nadání, spojené s bystrým postřehem a břitkým vtipem.

Dvojí zklamání

Havlíčkovým cílem bylo stát se knězem a po vzoru mnoha národních buditelů z řad duchovenstva šířit spolu s vírou také osvětu a vlastenectví. V roce 1840 proto vstoupil do pražského arcibiskupského semináře. Rok, který tam strávil, mu však přinesl hluboké zklamání a trvale ovlivnil jeho vztah k církevním institucím. V semináři panoval tuhý konzervativizmus a germanizace a Havlíček se pro své vlastenecké nadšení, zájem o pravoslaví, o Voltaira, o pronásledovaného teologa Bolzana záhy dostal se svými představenými do konfl iktů. Jeho úvahy o odchodu předběhl rektorův dopis, kterým byl nepohodlný student ze semináře vyloučen.

Otázku jeho další existence vyřešil spisovatel, jazykovědec a slavista Pavel Josef Šafařík, který si všiml nadaného mladíka. Nabídl mu možnost odjet do Moskvy a stát se vychovatelem v rodině ruského literárního historika Stěpana Ševyrjova. Havlíček odjížděl do Ruska s velkým očekáváním (je zajímavé, že už tato jeho cesta byla sledována rakouskou policií). Stejně jako řada jiných českých vlastenců vkládal i on do síly největšího slovanského státu velké naděje. Brzy ovšem poznal, že realita je jiná. Pod despocií carského samoděržaví panovala bída, zaostalost a bezpráví. Během pobytu v Moskvě Havlíček pokračoval v literární činnosti, především tu napsal řadu epigramů. Získal také vztah k ruské literatuře, zejména ke Gogolovi, kterého později překládal. Působení v rodině Ševyrjovových ukončil opět konfl ikt – mladý Ševyrjov udeřil sluhu-nevolníka a Havlíček svému svěřenci políček oplatil. Dostal okamžitou výpověď.

Domů se vrátil v létě 1844 a začal pilně přispívat do Pražských novin, zejména do jejich beletristické přílohy Česká Včela. S velkým ohlasem tam publikoval mj. své Obrazy z Rus, v nichž nestranně popisoval barvité zážitky z moskevského pobytu. Počátkem roku 1846 na doporučení Františka Palackého získal v Pražských novinách místo redaktora. Nového úkolu se ujal jako životního poslání. Jestliže kdysi toužil hlásat osvětu z kazatelny, staly se teď jeho kazatelnou stránky novin.

Hned ve svém prvním čísle uveřejnil programové prohlášení, které zní aktuálně ještě dnes. Vyslovuje v něm požadavek, aby se pro rozkvět vlasti pracovalo, a ne jen o něm mluvilo, „aby každý raději malé nedostatky kolem sebe, ku kterým zdvihnouti moc jeho stačí, napravoval, místo planého stesku na všeobecné veliké nedostatky, které jeden napraviti nemůže.“ Pražské noviny vycházely dvakrát týdně a autorem většiny článků byl Havlíček sám. Noviny podléhaly cenzurnímu dohledu, což Havlíčkovi často přinášelo problémy.

„Přislibujte si mně, vyhrožujte si mně…“

Postavení redaktora umožnilo Havlíčkovi oženit se. Na jaře roku 1848 se jeho chotí stala Julie Sýkorová, ušlechtilá žena, která po boku svého muže věrně stála v dobrém i zlém. Krátce po svatbě zasáhly do klidu jejich manželského života revoluční události. Havlíček k nim zaujal postoj rezervovanější, než by se čekalo. Jako demokrat nebyl stoupencem radikálních řešení, prosazoval legální postupy. Jistě i proto přijal kandidaturu na poslance do ústavodárného sněmu, který pod tlakem revolučních událostí rakouská vláda svolala nejprve do Vídně a odtud na zámek v Kroměříži. Havlíček však brzy pochopil, že jednání skončí bezvýsledně a vrátil se do Prahy dřív, než vídeňská vláda využila porážky revoluce a nechala sněm za přítomnosti vojska rozpustit.

Nastala éra absolutismu, jehož symbolem se stala osoba ministra vnitra Alexandra Bacha, éra tvrdých represí, které postihly i Havlíčka. V lednu 1850 byly jeho Národní noviny definitivně zastaveny. Protože nad Prahou byl vyhlášen stav vojenského obležení, musel pro svou novinářskou činnost hledat jiné působiště. Stala se jím Kutná Hora, kde začal na vlastní náklady vydávat týdeník Slovan. Dál neohroženě rozebíral porevoluční situaci a útočil na absolutismus podporovaný církevními kruhy a na utlačování národů v rakouském mocnářství. Bach se ho pokusil uplatit nabídkou pravidelné renty za podporu státní politiky, ale Havlíček odmítl. A tak byl stíhán různými policejními zásahy, domovními prohlídkami a konfi skacemi. V srpnu 1851 raději sám vydávání Slovana zastavil, aby předešel jeho úřednímu zákazu. Ještě knižně vydal dva výbory ze svých článků, Duch Národních novin a Epištoly kutnohorské, a uchýlil se s rodinou do Brodu.

Na 12. listopadu 1851 je však povolán do Kutné Hory před porotní soud a za své články obžalován z „pobuřování a rušení veřejného pokoje“. Před soudní budovu ho přišlo podpořit na dva tisíce lidí. Hrozí mu až pět let těžkého žaláře. Pronese však brilantní obhajobu, zakončenou odmítnutím příslibů i výhrůžek, takže je k jásotu publika osvobozen. Takový debakl si však rakouská vláda nedá líbit. Situaci řeší sám mladý císař František Josef I. a rozhodne internovat nepohodlného novináře daleko od vlasti, v jihotyrolském Brixenu. A tak v noci na 16. prosince 1851 dochází k oné mnohokrát popisované situaci, kdy v Brodě do Havlíčkova domu vnikne policejní eskorta, přinutí ho vsednout do kočáru a odváží ho neznámo kam. Vrchní komisař Dedera ve svém raportu uvádí, že se podle směru jízdy deportovaný opravdu obával, že cílem má být pověstná pevnost Kufstein.

V Brixenu Havlíček strávil téměř tři a půl roku. Žil sice na státní útraty a v přijatelných podmínkách, ale pod každodenním policejním dohledem, odloučen od domova, zprvu i od rodiny. Manželce i malé dceři Zdeňce sice bylo později dovoleno za ním přijet, ale musely se vrátit, protože tamní povětrnostní podmínky Julii, trpící tuberkulózou, nesvědčily. Místním občanům bylo doporučeno se s Havlíčkem příliš nestýkat, korespondence od přátel z Čech procházela cenzurou a postupně slábla. Věrný mu zůstával hlavně Palacký, švagr František Jaroš, malíř Soběslav Pinkas a přítel z mládí, pater František Řezáč, který se dokonce vydal do Brixenu na krátkou návštěvu. Ve vyhnanství se Havlíček vrátil k literární práci a vznikly tam tři jeho vrcholné satirické skladby: ironický popis jeho deportace Tyrolské elegie, „veselá balada“ (jak ji sám nazýval) Král Lávra a nedokončený humoristický epos Křest svatého Vladimíra, ostře útočící na každou samovládu.

František Jaroš se jako jediný po celou dobu snažil dosáhnout u vídeňské vlády zrušení internace. Po řadě jednání se mu to podařilo až v dubnu 1855 pod podmínkou, že se Havlíček zřekne další novinářské činnosti. To bylo poměrně snadné slíbit – v režimu bachovského absolutismu by mu k tomu stejně nikdo nedal příležitost. Teprve po návratu domů v polovině května 1855 se Havlíček dozvěděl, že jeho milovaná manželka před měsícem zemřela. Vrátil se do Brodu psychicky i fyzicky vyčerpaný. Byl stále sledován policií, do Prahy za dcerou, které se ujali Jarošovi, mohl zajet jen na povolení, a když tam přijel, lidé se ho z opatrnosti stranili (naopak ke statečným, kteří se k němu veřejně hlásili, patřila Božena Němcová). Záhy se i u něj projevily příznaky tuberkulózy. Začal se léčit v lázních Šternberk u Smečna, ale nemoc rychle postupovala. Lékař Josef Podlipský jej umírajícího odvezl do Prahy k Jarošovům do domu naproti dnešnímu Masarykovu nádraží. Tam Havlíček, „zaopatřen svátostmi umírajících“, jak stojí na úmrtním oznámení, zemřel.

Jeho pohřeb se stal národní manifestací – pochopitelně pod nezbytným policejním dohledem. Do Prahy se sjely zástupy lidí a opatrnost ztratila i většina Pražanů, kteří se ještě nedávno živému Havlíčkovi vyhýbali. Svou smrtí se proměnil v národního mučedníka, čehož symbolem se stala trnová koruna, kterou podle pověsti položila Božena Němcová na jeho rakev. V dobách rakouské nadvlády bylo jeho jméno ztělesněním úsilí o národní samostatnost. A nejinak tomu bylo i v dalších obdobích nesvobody v naší historii. Málokdo si uvědomuje, že zemřel ve věku necelých 35 let, ale že se odkazem, který za pouhých sedm let své veřejné činnosti zanechal, řadí k největším osobnostem českých dějin.

I pro nás dnes může být vzorem muže, který pevně a nekompromisně stál za svým přesvědčením, který v zájmu národa dokázal čelit i násilí a který dalece přesáhl svou dobu prosazováním demokratických principů do politického i společenského života. Havlíčkův význam tedy zdaleka není jen v jeho literární tvorbě. Je především v jeho mravním odkazu. Takže se téměř nabízí otázka, co by asi říkal a jaké epigramy by psal, kdyby se teď na chvíli tam od nebeské brány podíval mezi nás.

Autor je divadelní historik a čerstvý držitel Ceny Thálie za šíření divadelního umění v televizi

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou