Jak jste se dostal na Island?

Letadlem (směje se). Ne, vážně. Chtěl jsem jít někam na misie. My kapucíni ale nejsme primárně misijní řád, a tak se vždy pečlivě zkoumá, proč dotyčný chce odejít. V průběhu těchto rozhovorů jsem dostal otázku, kam bych chtěl. Po úvaze jsem řekl, že někam na sever. Do teplých krajin mě to nikdy netáhlo. Možností bylo několik: sever Norska nebo Sibiř, ale nakonec z nich vzešel Island.

Znal jste tu zemi, než jste tam odjel?

Měl jsem na starosti získat informace a podklady k diskusi, kde misie založíme, takže jsem situaci v zemi trochu znal. Ale poprvé jsem na ostrov přiletěl, až když nás tamní biskup pozval na obhlídku.

Jaké byly vaše první dojmy?

No, popravdě velmi rozpačité. Byl jsem trochu zaskočený z toho, jak odlišné prostředí to bylo. Podívejte se na fotky – Island je úplně jiný než Slovensko, Česko a ostatní evropské země.

Trochu na mě působí jako měsíční krajina…

Ano, je to tak. Ledovce, sopky, moře – všechno, co u nás nemáme, ani vy v Česku. Na Islandu nejsou lesy, ani jablka tam nenajdete, ale zase mají tuleně a soby.

A co lidé? Jací jsou?

Země je to velmi odlišná a samozřejmě jiní jsou také její obyvatelé. Lidskou mentalitu utváří i prostředí. Islanďané jsou trochu drsnější a uzavřenější, což s prostředím hodně souvisí.

Islandština se navíc jeví jako náročná řeč. Jak jste se s ní popasoval?

Je to těžký jazyk, ale platí pro něj stejná zásada jako pro ostatní: deset procent je o talentu a devadesát o dřině.

Islanďanů moc neznám. Pamatuji si ale komika a bývalého starostu Reykjavíku Jóna Gnarra. Ten se ve volbách prezentoval velmi liberálně a uspěl. Na druhou stranu zase existoval zákon, který zakazoval netradiční jména.

Tento zákon už neplatí, ale když jsem na Island před 17 lety přišel, stále ještě fungoval. Pak se to uvolnilo, takže dnes už můžete pojmenovat dítě cizokrajným jménem. Ale s tím liberalismem bych byl opatrný, protože Islanďané jsou vlastně velmi konzervativní. Když se přijme nějaké pravidlo, všichni bez výjimek ho musí dodržovat. Když tedy schválí některé liberální zákony (uzákonili např. homosexuální sňatky nebo interrupce do 22. týdne), tak je respektují i jejich odpůrci.

Jak se to ve společnosti projevuje?

Jsou sice schopni přijmout liberální pravidla, ale mezi sebou už tak tolerantní nejsou. Když někdo začne protestovat proti všeobecně přijímanému pravidlu, ostatní ho umlčí. U nás liberalismus znamená, že já respektuju váš názor a vy zase můj. Na Islandu liberalismus vypadá tak, že společnost přijala poměrně volné mravy, ale pokud se proti tomu někdo vymezuje, má problém.

A co náboženské hledisko?

To spolu souvisí. Víra je přísně individuální záležitost. Často se stává, že naše pravidla a závazky jsou místním proti srsti. Katolík musí projít všemi možnými přípravami, které se žádají od všech, ale Islanďané to mnohdy nedokážou přijmout. Když někoho připravujeme na manželství, říkáme mu, že rozvod v katolické církvi není možný. „Kdo mi má co mluvit do toho, jestli se rozvedu?“ diví se. Někdy je to nepřekonatelný problém a důvod nebýt katolíkem.

Myslíte, že ostatní křesťanské církve to mají v tomto prostředí jednodušší?

To si nemyslím, i ony mají svá pravidla, jen jiná.

Proč je tedy na Islandu více protestantů než katolíků?

My katolíci jsme druhou nejpočetnější církví. Ta první je ale státní Luteránská národní islandská církev, která byla podporována zákony a do začátku minulého století bylo dokonce ilegální stát se katolíkem nebo členem jiné církve. Později se to uvolnilo a od té doby státní církev své členy jen ztrácí, což je logické – ze sta procent nelze než klesat. Aktuálně k ní přísluší asi 67 % obyvatel. Je to taková klasická státní církev, platy duchovních zabezpečuje stát, který zajišťuje i chod farností. Má to ale také své nevýhody. Když je pan farář státním zaměstnancem, nemůže si dovolit nic, co by kolidovalo se zákony a pravidly pro státní zaměstnance, i kdyby třeba byly protikřesťanské.

Například?

Když je duchovnímu sedmdesát, musí chtě nechtě do důchodu. Určitě u vás znáte faráře, kterým je osmdesát – a stále jsou na faře a starají se o svou farnost. To na Islandu není.

Kolik je na Islandu katolíků?

Kolem 14 500 lidí (země má 343 000 obyvatel), ale to jsou jen ti, co se k církvi veřejně hlásí. Na Slovensku i u vás bylo nedávno sčítání lidu, při kterém určitě někteří pokřtění z různých důvodů nevyplnili kolonku příslušnosti k církvi. To ale přece neznamená, že nejsou věřící. To spektrum je široké, katolíky nejsou jen svatí mučedníci.

Ovšem diecézi máte jen jednu. Kolik je v ní farností?

Naše diecéze je, co se týče rozlohy, větší než Česká republika, ale hustota obyvatel je tam pochopitelně mnohem menší. Farností máme jen osm, ale každá by rozlohou vydala na jeden hodně velký děkanát nebo i diecézi. Těžko se to ale srovnává, podmínky jsou to diametrálně odlišné.

To musíte volit i jiný způsob pastorace.

Snažíme se působit misijně, aby ti, co přijdou po nás, měli více té klasické pastorační práce. Evangelizujeme, aby se lidé vůbec nějakým způsobem otvírali víře. Když se otevřou, nechají se pokřtít, dají pokřtít i svoje děti, ty pak bude muset někdo učit, až začnou chodit na náboženství. Vy v Česku jste stále ve fázi, kdy mnohde knězi všechen čas zaberou klasické pastorační povinnosti: svatby, pohřby, výuka náboženství, navštěvování nemocných. Na misii jsme se ocitli v situaci, kdy nic takového nebylo možné, a pracujeme na tom, aby to někdy možné bylo.

Jak zde vůbec působíte?

Snažíme se stát přítomnými ve společnosti. Nás kapucíny mohli lidé poznat, když třeba v městečku o tisíci obyvatelích začala hořet střecha. Byli jsme u požáru shodou okolností jako první, a pak už se tam rozkřiklo, že „ti noví, ti mniši, co žijí tam nahoře“, tam pomáhali. Základní pravidlo každého misionáře je využít to, co mu Pán Bůh dá do cesty. Člověk nemusí hledat umělé způsoby evangelizace. Vezměte si třeba pohřeb, na který přijde mnoho nevěřících a kde je často věřícím jen ten zemřelý. Bylo by trestuhodné, kdyby kněz odflákl takovou senzační příležitost k evangelizaci, kterou mu Bůh připravil. Bylo by chybou přijít nepřipravený, nudně přečíst kázání, „zahrabat nebožtíka jako kočku“, jak se říká, a pak uhánět na nějakou veřejnou evangelizační akci, zpívat a rozdávat letáky.

V čem je tedy váš pastorační způsob jiný?

Tam, kde vy pracujete se skupinami, my máme často jednotlivce. Například na biřmování jsme připravovali jen jednu dívku, ostatní šli k protestantům. Velkým specifikem je i to, že samotné prostředí a vaše okolí vás obvykle ve víře nepotáhne. Předpokládám, že i u vás je běžné, že se lidé z kostela znají, a když někdo nepřijde, budou se ho příště ptát: „Minule jsi nebyl na mši, byl jsi nemocný?“ To u nás neexistuje. U nás nikomu ani maminka nezavolá a nezeptá se, jestli byl v neděli v kostele. Je to hodně o každém jednotlivci.

To vše, co říkáte, působí spíš jako překážky. Máte i nějaké výhody?

Protože je pastorace velmi individuální, není výjimkou, že farář zná své farníky jménem. Lidé mnohdy přicházejí z velkých dálek, takže se po mši svaté zdrží na nedělní kafe. To působí takovým nádechem rodinnosti. Když k nám někdo přijede na dovolenou ze zahraničí, někdy říká: „To je skvělé, vy tu máte takové rodinné prostředí.“ Ale my si to můžeme dovolit.

U nás se kněz musí starat i o kostely a kulturní dědictví, být tak trochu manažer a památkář. To u vás nehrozí?

Památkáři rozhodně nejsme, protože nemáme žádný památkově chráněný kostel. Myslím ale, že se musíme starat ještě urputněji. Kněží u nás dělají vesměs všechno, musejí si i vařit. I já si peru a vysávám. Mám na to tedy asi víc času než moji evropští kolegové a ani nemám peníze, abych zaplatil někomu, kdo to udělá místo mě. Zároveň se ale také u nás najde několik lidí z farnosti, kteří přidají ruku k dílu. Můžeme to klidně nazvat neformální farní radou. Obecně si myslím, že pokud se někde stará o kostel pan farář sám, je chyba na jeho straně. Nevěřím, že se nikdo další nepřidá, spíše on s lidmi neumí pracovat. A jestli jsme manažeři? To, že má být duchovní manažerem, vychází přímo z našeho povolání. Pokud neumíme vést společenství, nejsme žádnými manažery. Manažer může být v tomto ohledu jen moderní označení pro pastýře.

V začátcích vaší misie jste ale museli slavit mše svaté v bojových podmínkách…

Nejdřív bylo třeba najít dům pro faráře, kde by byla i kaple. Ale jelikož jsou farnosti rozsáhlé, lidé samozřejmě nedojíždějí do kostela 700 kilometrů, ale kněz jede za nimi. A i v takových místech je třeba najít prostor pro slavení mše svaté. Často spolupracujeme se zmíněnou luteránskou církví, někde jí platíme nájem, jinde ani to ne, jen nás nechají v jejich kostelech slavit bohoslužby. Máme dobré vztahy. Zažil jsem ale i situace, kdy se mše slavily u někoho v obýváku, delší dobu jsme využívali také zasedačku v rybí továrně a měli jsme i kapli přestavěnou z garáže. Když je ale věřících už hodně, je třeba zajistit vlastní prostor. Koupili jsme proto starou lékárnu, ale máme i nový dřevěný kostel, který vznikl díky podpoře ze Slovenska. Celkově má každá farnost svůj farní kostel, některé mají i dva tři filiální.

Dřevěný kostel? Vždyť na Islandu nejsou stromy, to vám dřevo poslali ze Slovenska?

Kostel je nejen ze slovenského dřeva, oni nám ho dokonce postavili, pak rozebrali a my ho tady jen znovu poskládali jako lego.

Islandská církev působí velmi specifi cky. Mohla by být takovou laboratoří pro světovou církev?

Určitě ano! Nemyslete si ale, že u nás nemáme stejné problémy jako jinde. Jsme jen malá komunita, a tak je máme v malém. I u nás se například tvoří konzervativní skupiny, které odmítají výsledky Druhého vatikánského koncilu nebo kroky papeže Františka. Jenže u nás to nejsou tisíce, ale desítky lidí, možná ani to ne. Když se na Islandu dva sousedi pobijí, je to na naše poměry už velký konflikt. Samozřejmě větší škody napáchá, když se nenávidí velké skupiny obyvatel, ale princip je stejný – mezi znesvářené strany se musí vnést pokoj a ony si musí odpustit. Výhodou našeho malého společenství je, že je přehledné: hned vidíte, jaké výsledky vaše jednání přináší. KAREL PUČELÍK

Mons. DÁVID BARTIMEJ TENCER OFMCap. (nar. 18. května 1963, Nová Baňa) je slovenský kapucín a misionář, od roku 2015 biskup diecéze Reykjavík na Islandu. Studoval teologii v Bratislavě a následně i františkánskou spiritualitu na římském Antonianu. Na Islandu působí od roku 2004.